Download Bakala_ska_prace_2011

Survey
yes no Was this document useful for you?
   Thank you for your participation!

* Your assessment is very important for improving the work of artificial intelligence, which forms the content of this project

Transcript
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta
Katedra romanistiky
Obor: Španělská filologie
PŘEKLAD POVÍDEK Z KNIHY LÍNEAS AÉREAS A
KOMENTOVANÝ PŘEKLAD ZAMĚŘENÝ NA OPISNÉ
VAZBY
(Bakalářská práce)
Autor práce: VERONIKA CVEŠPROVÁ
Vedoucí práce: Mgr. Radim Zámec, Ph.D.
OLOMOUC 2011
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně
a uvedla náležitým způsobem použitou literaturu.
Veronika Cvešprová
V Olomouci dne
2
PODĚKOVÁNÍ
Na tomto místě bych ráda upřímně poděkovala Mgr. Radimovi Zámcovi, Ph.D.,
za odborné vedení bakalářské práce. Autorům, kteří mi při řešení problémů významným
způsobem pomohli, jsou to: Eva Bodenstedt, Naief Yehya, Ricardo Chávez Castañeda.
Dále rodině a přátelům za jejich podporu.
Sinceramente en este lugar me gustaría agradecer al Mgr. Radim Zámec, Ph.D, por la
supervisoría especializada de la tesina. A los autores que me ayudaron a solucionar los
problemas. Quiero dar las gracias a Eva Bodenstedt, Naief Yehya, Ricardo Chávez
Castañeda. Seguidamente a mi familia y a los amigos por su apoyo.
Obsah
Úvod ................................................................................................................................. 4
Naief Yehya ...................................................................................................................... 5
Eva Bodenstedt Revueltas .............................................................................................. 6
Ricardo Chávez Castañeda ............................................................................................ 8
Překlad ............................................................................................................................. 9
El comentario ................................................................................................................ 34
1. Perífrasis verbales ..................................................................................................... 35
1. 2. Comparación entre la perífrasis verbal y la locución ......................................... 35
1. 3. El verbo auxiliado en la forma no personal ........................................................ 36
1. 4. Clasificación de las perífrasis verbales ............................................................... 39
2. El aspecto verbal ....................................................................................................... 40
2. 1. Perífrasis aspectuales .......................................................................................... 41
3. La modalidad............................................................................................................. 43
3. 1. Tipos de modalidad ............................................................................................. 43
3. 2. Perífrasis modales ............................................................................................... 44
4. Conclusión ................................................................................................................. 46
Anotace .......................................................................................................................... 47
Bibliografie .................................................................................................................... 48
3
Úvod
Tato bakalářská práce je zaměřena na překlad povídek z knihy Líneas Aéreas
a dále na komentář, jehož předmětem jsou opisné vazby. Práce je rozdělena na několik
částí. První část je samotný překlad povídek El tibio atajo de la paz, kterou napsal
spisovatel Naief Yehya, La niña de los ojos vendados od spisovatelky Evy
Bodenstedtové a Ángeles od Richarda Cháveze Castañedy. Posléze jsem tento překlad
použila jako prostředek pro odborný komentář zabývající se opisnými vazbami, které se
vyskytují v textu. První pasáž je především teoretický rámec zaměřený na
charakteristické rysy opisných vazeb, dále konkrétní přiklady vyskytující se v textu.
Jelikož opisné vazby úzce souvisí se slovesným videm a způsobem, zmiňuji zde jejich
charakteristické rysy. Vždy jsem se pokusila o jistou komparaci mezi českým a
španělským jazykem. V práci jsem využila opisných vazeb z originálního textu a
k němu jsem využila svůj překlad.
Neméně důležitou součástí úvodu jsou informace o samotných autorech povídek,
které jsem získala např. na základě internetových zdrojů, které jsem náležitě uvedla
v bibliografii a také komunikaci se samotnými autory.
Podnětem výběru autorů a jejich povídek byl především obsah samotných povídek
a dále zájem o mexickou kulturu a blízký vztah k ní. Jedním z dalších důvodů byla také
možnost s autory konzultovat rozličné nejasnosti, které nastaly při samotném
překládání. Obsahového zaměření komentáře jsem si vybrala především proto, že se
jedná o aktuální téma a zajímavé poznatky ve srovnání španělštiny a češtiny.
4
Naief Yehya
První přeložená povídka se jmenuje El tibio atajo de la paz.
Napsal ji mexický spisovatel Naiefa Yehya (13. 9. 1963, Ciudad de
México).1 Jeho otec emigroval ze Sýrie do Mexika a matka je
původem z Libanonu. Je to prozaik, kulturní kritik a avantgardní
žurnalista, který žije již 17 let
v New Yorku. Spolupracuje
s několika časopisy (Complot, Viceversa a jiné, momentálně s
ArtNexus-umění, dále s týdeníkem La Jornada Semanal). Vydal
romány např. Obras Sanitarias, Editorial Grijalbo, México 1992 a Camino a casa.
Především mě zajímalo, jak dospěl k napsání povídky El tibio atajo de la paz. Na
základě rozhovoru s autorem jsem se dozvěděla, že ve stejnou dobu psal knihu o
pornografii a přitom si prostudoval různé sexuální praktiky, jako je apotemnofilie2.
Obzvláště se zajímal o literaturu zabývající se lidmi, kteří toužili zbavit se vlastních
genitálií.
Naief Yehya je vrstevníkem autorů z generace Crack. Při autorových začátcích se
objevoval velký zájem o literaturu la Onda3. Samotného Yehyu však zajímal více
umělecký směr Kiberpunk4.
1
«Yehya, Naief» en Tusquetseditores, S.A., <http://www.tusquetseditores.com/autor/naief-yehya>,
[citado 12-04-2011].
N. del. A. Neurologická porucha, při které nemocný člověk touží po amputaci zdravé končetiny.
N. del. A. Mexický literární směr z 2. poloviny 60.let. Autoři, kteří nesouhlasili s pseudodiktátorským
režimem. Vyjadřovali názory ohledně témat, které v té době byla považována za tabu. Např.: válka ve
Vietnamu, manifestace, drogy, rock and roll či sex atd. Hlavní hrdina je často postava z městského
prostředí.
4
N. del. A. Umělecký směr z počátku 80. let, jejímž hlavními rysy je detektivní zápletka a akční scény.
Objevuje se zde především vliv informační technologie. Jedná se o kybernetický svět, kde stěžejní rolí
jsou drogy, mafie a nadpozemské bytosti s umělou inteligencí. Literatura kyberpunku «předkládá reálnou
představu blízké budoucnosti»* a kde «hrdinové jsou undergroundoví odpadlíci, kteří bojují proti
nadnárodním společnostem za pomoci techniky, implantátů a počítačů.»**
2
3
* N. del. A. citace ze stránky http://www.kyberpunk.org/o_portale, autor Jiří Větvička.
** Ibid.
K citování u poznámky pod čarou jsem využila znaku * z důvodu přehlednosti. Jako zdroj informací mi
posloužila Otevřená Encyklopedie Wikipedie a Onda y escritura en México: jóvenes de 20 a 33.
5
Eva Bodenstedt Revueltas
Druhá povídka, kterou jsem se rozhodla
přeložit, se jmenuje La niña de los ojos vendados.
Eva
Bodentedt
je
autorkou
románu
Café
Reencuentro a dokumentárního filmu Del Corral a
la Red. Současně se zabývá publicistikou pro deník
Milenio.
Spisovatelka je vnučkou známé herečky, tanečnice, libretistky a mexické
spisovatelky Rosaury Revueltas Sánchez,5 která se proslavila především rolí ve filmu
Salt of the Earth z roku 1954.6 Bodenstedt pochází z
významné rodiny umělců Revueltas ze Santiaga Papasquiara
(Duranga), do níž patřil významný mexický houslista,
dirigent orchestru a skladatel symfonií Silvestre Revueltas.
Tento umělec byl považován za „mexického hudebního
velvyslance“ světa. Dále k tomuto rodu náleží malíř Fermín
Revueltas Sánchez a José Revueltas Sánchez, což byl spisovatel, dirigent a politický
funkcionář.
Důvodem výběru právě této autorky byl její pohled na aktuální politickou situaci
Mexika, náhled na sociální situaci ve společnosti a její osobní názory, které se
nenásilnou formou objevují v jejím díle.
V dubnu roku 1991 pozval Evu Bodenstedt mexický prezident Carlos Salinas de
Gontari (1988-1994)7 k osobní návštěvě prezidentského paláce Los Pinos. Nabídl jí
spolupráci jako reportérce novin Gaceta de Solidaridad. Díky této pracovní nabídce
měla Bodenstedt možnost vyzkoušet si život s vesničany, domorodci, hledači zlata,
horníky a získala tím mnoho dalších zkušeností. V této době Carlos Salinas de Gortari
přistoupil k privatizaci a deregulaci mexického hospodářství s cílem zmenšit zahraniční
«Revela secretos de la dinastía Revueltas » en El siglo de durango,
<http://www.elsiglodedurango.com.mx/noticia/144468.revela-secretos-de-la-dinastia-revueltas.siglo>,
[15.01.2011].
6
«Rosaura Revueltas Sánchez», en Wikipedia La enciclopedia
libre,<http://es.wikipedia.org/wiki/Rosaura_Revueltas>, [15.01.2011].
7
Eva MÁNKOVÁ, Oldřich KAŠPAR, Dějiny Mexika, Nakladatelství Lidové Noviny, 2000, 276.
5
6
dluh země a přilákat nové zahraniční investory. Salinas také vyhlásil například Národní
program solidarity (PRONASOL), v rámci kterého měla být snížena chudoba, posílena
politická participace a zavedeny podpůrné granty pro nejchudší vrstvy na venkově a ve
městech. Vrcholem Salinasovy hospodářské politiky bylo přistoupení Mexika do
Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1994.89
«Jeho projekt spočíval v úplné rehabilitaci a modernizaci mexického politického systému.
Podle jeho názoru jedině touto nezbytnou modernizací bylo možno zemi vést k úspěchu.
Bylo jasné, že tento úkol není možné zvládnout pouze populistickými hesly, ale také, že
bylo velmi krátkozraké rozbít celý starý systém beze zbytku a nevyužít řady jeho
předností.»10
Období prezidenta je proto charakteristické určitým zvýšením určité prestiže v
zahraničí, ale zároveň klesal na oblíbenosti v Mexiku.
Autorka v povídce La niña de los ojos vendados poukazuje nesouhlasnou formou
na politickou situaci Mexika. Nenásilným způsobem se v ní objevuje nejen náhled na
přístup prezidenta ke společnosti, ale také pohled obyčejných lidí na tento politický
režim.
8
«Carlos Salinas de Gontari» en Centros de estudios y documentación internacionales de Barcelona,
<http://www.cidob.org/es/documentacio/biografias_lideres_politicos/america_del_norte/mexico/carlo
s_salinas_de_gortari>, [08/06/2011].
9
«Dějiny Mexika», na Wikipedia, Otevřená encyklopedie,
<http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Mexika>, [15.04.2011].
10
Oldřich KAŠPAR, , Dějiny Mexika, Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 276.
7
Ricardo Chávez Castañeda11
Poslední povídka této bakalářské práce se jmenuje
Ángeles. Autorem je mexický spisovatel Ricardo Chávez
Castañeda. Tento spisovatel se narodil v hlavním městě
Mexiku roku 1961. Autor patří do generace Crack stejně
jako například Pedro Angel Palou, Eloy Urroz, Ignacio
Padilla a Jorge Volpi. Castañeda dostal několik literárních cen. Zatím nejaktuálnější
ocenění získal v roce 2009 za dílo El país de los muchos suelos. V roce 1992 vydává
slovník La Generación Fría12. Mezi další jeho významná díla patří například El libro
del silencio, El fin de la pornografía, La conspiración idiota13 a další.
Generace Crack14
Ricardo Chávez Castañeda patří do tzv. generace Crack. Původně se jednalo o pět
románů publikovaných v roce 199615 a s nimi spojený Manifiesto Crack. 16 Manifest byl
podepsán skupinou autorů (Ignacio Padilla, Jorge Volpi, Eloy Urroz Pedro Vicente
Herrasti y Ricardo Chávez Castañeda).17 V manifestu se snažili prosadit návrat k
literatuře latinskoamerického boomu. Jednalo se především o náročnější literaturu po
stránce formální, strukturální a kulturní. Dále lingvistické experimenty, romány
s vypravěčskými rysy. Jde o literaturu, která vyčnívá z místa a času Mexičanů.
11
«Ricardo Chávez Castañeda» en Ricardo Chávez Castañeda, <http://ricardochavezcastaneda.com/>,
[citado 10-3-2011]
12
Ibid. [10.3.2011]
13
Ibid. [10.3.2011]
14
N. del. A. K teoretickému rámci generace Crack jsem čerpala ze stránky:
http://ricardochavezcastaneda.com/. Jedná se o můj překlad a interpretaci textu.
15
«El crack viene de México», en Analítica,
<http://www.analitica.com/cyberanalitica/icono/2177289.asp>, [11.4.2011]
16
«Viva México, la generación Crack» en Club Literatura,
<http://www.clubcultura.com/clubliteratura/verespecial/25/el__crack_.html>, [10.4.2011]
17
«Crónica y elogio del crack», en ABC Hemeroteca,
<http://hemeroteca.abc.es/nav/Navigate.exe/hemeroteca/madrid/cultural/2000/10/14/025.html>,
[10.4.2011]
8
Překlad
Cesta za duševním mírem
Naief Yehya
Možná bych měl vyprávět svůj příběh od říjnového rána roku 1990. Ve
skutečnosti příběh by mohl začít dřív nebo později, možná v den, kdy jsem se narodil.
Možná to bylo v době mého prvního přijímání, nebo když jsem byl poprvé na
skautském táboře.Je dokonce možné, že to začalo v ten první tragický den práce roku
1995. Ale vybral jsem to ráno, protože to bylo poprvé, kdy jsem musel překonat svůj
stud a přiznat se někomu o své zvláštní posedlosti. Před tímto dnem mi nic nenahánělo
větší strach, než kdyby mi někdo řekl:
„Odhalil jsem tvé tajemství.“
Všichni máme tajemství. Tajemství je tím, co nás dělá výjimečnými a
nenahraditelnými. Život bez tajemství by nebyl pouze nenormální, ale opravdu
nezajímavý. Bez tajemství sám pojem osobní život nemá smysl a samota by byla
nesnesitelná. Tajemství je kultura, podstata víry, moci a milostných vztahů. Žil jsem
v neustálé hrůze, že mě objeví. Z toho důvodu jsem byl velice opatrný, abych za sebou
nezanechával stopy. Často jsem se cítil jako kriminálník, který by mohl být dopaden.
Toho říjnového rána jsem přijel brzy do školy, sotva otvírali dveře dveře. Vlezl
jsem do jedné kabinky školních záchodů ve třetím patře, kam v tuhle dobu nikdo
nechodil. Naštěstí byl záchod dostatečně čistý. Ujistil jsem se o tom, aby byly dveře
dobře zavřené. Vytáhl jsem chirurgické nástroje, vyrobené předešlé noci, které jsem si
před odchodem z domu opatrně sterilizoval. V několika odborných knihách jsem si
nastudoval umístění orgánů. Již několik měsíců jsem si dělal podrobné poznámky do
svého malého sešitu, který jsem vždy nosil u sebe. Svlékl jsem si kalhoty a posadil
jsem se na studenou porcelánovou mísu, kterou jsem předtím očistil navlhčeným
toaletním papírem. Položil jsem si svoje základní nástroje na ručník, který ležel naproti
9
mně na podlaze. Zdvinul jsem si triko a vzal si cutter18 s novou čepelí. Byla trochu
zima, měl jsem husí kůži a třásl jsem se. Pomyslel jsem na to nechat to být a na všechno
zapomenout. Ale když jsem si vzpomněl na ty roky úzkosti a nevolnosti, které mě
dohnaly až k tomuto rozhodnutí, přestal jsem se třást a soustředil se na pohyb ruky. Až
do téhle chvíle jsem měl dost jasno jaký je můj program. Ve skutečnosti jsem ho měl
napsaný a přiložil jsem si ho k nástrojům. Předchozí operaci jsem musel přerušit kvůli
tomu, že jsem nemohl vydržet bolest. Bylo to ve chvíli, kdy jsem si propíchl svalovou
hráz až k chámovodu, který se mi podařilo částečně vytáhnout. Přetrpěl jsem bolest i
strach a ránu se mi podařilo sešít dentální nití. Přestože jsem nedosáhl svého cíle, byl
jsem se svým výkonem spokojený. Věděl jsem, že v budoucnu budu ještě úspěšnější. Po
několika týdnech bolesti se rána zacelila a chámovod zůstal uvnitř šourku částečně
odhalený. Při současné operaci bych se chtěl pokusit přeříznout chámovod tak, jak jsem
si
přečetl ve svědectví, které jsem objevil v jisté knize. Natřel jsem si rozkrok
Isopropilem, při ostatních příležitostech jsem použil alkohol. Nejprve jsem si vzal dobře
nabroušený kapesní nožík a udělal řez podél chámovodu tak, abych ho mohl vyndat. Potom jsem si vzal cutter a pokusil se chámovod přeříznout tak, jako bych řezal pilou.
Bál jsem se, abych na to nepřitlačil příliš, protože jsem nevěděl, jak moc mě to bude
bolet. Proto jsem postupoval zvolna, než abych dělal rychlé řezy, které působily ostrou a
nesnesitelnou bolest. Obvykle jsem řezal pomalu, pravidelně a s nepatrným tlakem.
Jako anestetikum jsem si s sebou vzal v termosce s vodou led. Najednou jako bych byl
zasažen elektrickým proudem, který jako by proletěl přes špičku nože až pod mou
lebku. Napětí v těle polevilo a od pasu dolů jsem nic necítil. Okamžitě mi došlo, že jsem
si přeřízl důležitou tepnu. Opět jsem se roztřásl a bál jsem se, že ztratím kontrolu nad
rukama. Šourek se zalil tekutinou, která vytékala pod velkým tlakem. Věděl jsem, že je
to krev, ale snažil jsem si představovat, že je to něco jiného. Pomyslel jsem si, že bych
měl poranění zadrénovat, ale jelikož mi z právě otevřené rány nic nevytékalo, znovu
jsem propíchnul šourek. Avšak místo kapek či toku nahromaděné krve vystříkl prudký
krvavý proud, který dostříkl až k zavřeným dveřím. Očekával jsem obávané krvácení,
které nebude lehké zastavit, proto jsem se pokoušel nastudovat některé metody určené k
zástavě krve z různých knih, televizních programů a první pomoci. Nikdy jsem si však
nepředstavoval, že bude tak těžké krvácení zastavit.
18
Kancelářský nožík na papír.
10
Necítil jsem velkou bolest, ale měl jsem obrovský strach, že ze ztráty tolika krve
ztratím vědomí. Pokoušel jsem se zacelit ránu prsty jedné ruky. Mezitím jsem druhou
rukou připravoval jehlu se zelenou dentální nití, kterou jsem si přinesl z domova. Po
chvilkovém soupeření jsem vyhrál. Sebral jsem si z podlahy ručník, namočil jsem ho
v termosce s ledovou vodou a přiložil jsem si ho na ránu. Podlaha i záchod byly
zaplaveny krví. Jestli tady zůstanu tak vykrvácím a zemřu, pomyslel jsem si. Oblékl
jsem se, jak jen jsem mohl, otevřel dveře a snažil se chodit normálně. Jakmile jsem
vyšel ze záchodu, uviděl mě uklízeč.
„Panenko Marie!“ zakřičel.
Místo toho, aby mi pomohl, tak utekl, protože si myslel, že jsem někoho zabil.
Zaměstnanci zavolali policii, a potom se hrnuli ke mně s holemi a noži. Když přišli
přímo ke mně vyhrkl jsem:
„Byli dva a chtěli mě zabít“ a potom jsem omdlel.
Několik hodin poté jsem se probral v nemocnici. Byl jsem obklopen neznámými
lidmi, kteří chtěli vědět, co se mi stalo. Zalhal jsem. Řekl jsem jim, že mě dva muži
vzali na záchod, kde mě zmlátili. Byl jsem příliš zmatený a slabý na to, abych si
vymyslel nějaký věrohodný příběh. Doktor jen v tichosti zakroutil hlavou.
Při pohledu na mé rány by ani hlupák té historce neuvěřil a už vůbec ne, pokud by
ho napadlo pečlivě si prohlédnout můj chirurgický nástroj. Během chvilky jsem musel
uznat, že to, co jsem řekl, byla lež. Donutili mě, abych se přiznal, že jsem se sám
operoval. Všichni okolo mě vybuchli smíchy, když jsem řekl slovo operace. Chtěli
vědět, zda jsem chtěl změnit pohlaví a udělat ze sebe ženušku, jak řekl výsměšně jeden
z lékařů. Řekl jsem jim, že jsem byl zmatený a nevěděl, co dělám. Bylo zbytečné jim
vysvětlovat, že mi nešlo o změnu pohlaví ani získání nové sexuality. Chtěl jsem se
pohlaví jen zbavit. Byl jsem si jistý, že tohle mínění, moje tajemství, by jim připadalo
zvláštní. V jejich očích bych byl považován za podvratného živla. Snažili by se mě
zavřít, stejně jako strýce Alexe, který si neúplně oprávněně myslel, že se jeho žena
pomalu mění v ještěra.
Proběhlo několik marných výslechů a tři promarněné noci v nemocnici, a pak mi
doktor řekl, že zjistil, jak mi amputovat varle. Byla to jediná dobrá zpráva, kterou jsem
se během těchto dnů dozvěděl. Nacházel jsem se v půli cesty k mému cíli. Ale oni
11
věděli o mých úmyslech. Udělali by všechno proto, abych nemohl pokračovat ve svém
programu.
„Kvůli obrovskému množství jizev, které máš v oblasti genitálií, je očividné, že to
není poprvé, co si se svým ptáčkem hraješ na doktora,“ sdělil mi doktor výsměšným
tónem.
Řekl jsem mu, že jsem měl nehodu. Vůbec to nebral v potaz. Vysvětloval mi, že
pokud bych chtěl změnit pohlaví, musel bych nejdřív projít terapiemi, dlouhými
komplexními prohlídkami, psychologickým vyšetřením a hormonální léčbou. Navíc
cena takového dlouhodobého zákroku je velmi vysoká.
„Ani nevíme, jak na tebe bude působit nedostatek testosteronu. Výsledek může
být deprese nebo psychóza se sklony k sebevraždě či zločinům. Kromě dalších
problémů jako je zvýšený cholesterol, sklon k osteoporóze se mohou objevit i různé
typy rakoviny. Jistě brzy budeš přibírat na váze a tuk se ti začne usazovat na jiných
místech - rukama naznačil ňadra na své hrudi. A proto tě budeme muset pravidelně
sledovat.“
„Nechci měnit pohlaví“ řekl jsem.
„Tak proč sis neuřízl prst nebo mandle?“
Neodvážil jsem se vysvětlovat, že rozhodně nemám zájem přejít z jednoho
sexuálního otroctví k druhému. Tak jsem zůstal zticha.
„Budeš se muset účastnit terapií po neurčitou dobu. Tady máš jméno odborníka,
ke kterému začneš od příštího týdne chodit, aby nám mohl říci svůj názor. Ať tě ani
nenapadne nechodit. Jinak tě budeme muset nechat zavřít do psychiatrické léčebny.“
Předal mi vizitku. Ujistil jsem ho, že nebudu chybět na žádném sezení. Ale již od této
chvíle jsem si začal vymýšlet různé záminky, abych tam nemusel chodit.
Bydlel jsem v jednom penzionu a žil jsem z úroků peněz, které jsem dostal od
letecké společnosti jako úmrtné rodičů. Zemřeli při té nechvalně známé letecké nehodě
nad Atlantickým oceánem roku 1987. Podle toho, co říkal můj advokát, se ke mně
zachovali velkoryse, protože nikdy neobjevili těla. Přestože jsem nežil v žádném
přepychu, byl můj život po finanční stránce bezstarostný. Ale nejdůležitější bylo, že
jsem nemusel pracovat. Zvláště po mých strašných pracovních zkušenostech.
12
Hned, jak jsem vyšel z nemocnice, přemýšlel jsem, že si znovu stanovím svůj plán
vzhledem k relativnímu výsledku. Říkal jsem si, že hned, jak se mi zacelí rána, mohl
bych pokračovat s operací. Musel jsem ale postupovat pomalu a neklást si příliš velké
cíle do jediného pokusu. Nicméně bolest tak rychle neodezněla. Nejhorší bylo zvyšující
se libido. Bolest mě udržovala ve stavu neustálého vzrušení. Nemohl jsem se ho zbavit
vzhledem k léčbě citlivých partií v oblasti genitálií. To mě dohánělo ještě víc k
rozhodnutí odstranit příčinu sexuální touhy.
Nadešel den terapie s doktorem Buschettim. Neměl jsem jinou možnost, než se
dostavit. Naneštěstí bylo číslo oddělení na kartičce nečitelné. Po nekonečném bloudění
chodbami psychiatrie jsem ordinaci našel. K mému překvapení tam doktor nebyl sám.
Právě prováděl skupinovou terapii.
„Promiňte. Jste pan doktor Buschetti?“ pronesl jsem. Přerušil jsem zrovna
nějakého muže, který se při pláči snažil mluvit.
„Kdo to chce vědět?“odpověděl malý, napůl plešatý muž s bílým vousem.
Řekl jsem mu své jméno. Vysvětlil jsem mu, že s ním mám mít schůzku a předal
mu kartičku od doktora. Důkladně se na ni podíval, prohlédl si mě odshora dolů a řekl
mi, ať se přidám ke skupině.
„Myslel jsem si, že v mém případě jde jen o odborné posouzení. Ne o skupinovou
terapii.
„Nepřišel jste sem proto, abyste přemýšlel, nýbrž proto, abyste poslouchal a byl
čestný. Posaďte se a berte ohled na kolegu, který právě mluví. Dnes jste nás vyrušil již
dost.“ Uposlechl jsem.
Muž, který předtím mluvil, přestal brečet a pokračoval ve vyprávění. Obrátil se na
mě a řekl: „Většina přítomných ví, že nesnesu jakoukoliv infekci“. Rozepnul si košili a
ukázal nám množství ran, které měl po celé hrudi. „Tohle je jen příklad toho, co mi je.
Jak můžete vidět, jsem na tom hůř než jsem byl. Bral jsem všechny možné léky, které
mi předepsali. Nic nemůže zabránit infekci. Pohřbívá mě za živa. Nechci takhle umřít!“
Svalil se na židli. Silně se škrábal a znovu se rozbrečel.
„Děkuji, že to zde sdílíte s námi, Inženýre,“ podotkl doktor. Poté dodal, že dnes
bychom měli přivítat nové členy.
13
Po krátkém představení předal slovo muži, který neměl víc jak 20 let. Byl dost
vysoký a měl na sobě dámské šaty, světlou paruku a chlupaté nohy.
„Jmenuji se Dayanara. Nevím, co bych vám řekla. Většina z vás si při pohledu na
mě bude myslet, že jsem nevyrovnaná a že svým oblečením pouze utíkám od reality.
Ale jen se podívejte sami na sebe, předtím, než mě budete soudit. To vy si nasazujete
masky, které vám společnost vnucuje. Vy jste větší kurvy než já. Jak řekl můj otec, když
opustil mou matku. Nejhorší maska je roubík, který si ty sám dáš do pusy. Po tom, co si
můj otec udělal vlastní psychoanalýzu, tak zjistil, že měl jenom strach z vlastních tužeb.
Raději odešel žít se svůdkyní, transexuální prostitutkou. Jedné noci během večeře se
moje matka zastřelila kulkou do úst. Proto jsme odešli s mými bratry žít k otci, který
trávil dny čištěním záchodů v nevěstinci, kde pracovala svůdkyně. Bohužel jeho city
nebyly opětovány, a proto se po obrovském množství zneužití a ponížení zabil. Vím, že
zemřel spokojený, protože udělal přesně to, co sám chtěl. Svůdkyně nás přinutila,
abychom se sourozenci začali pracovat. Žebrali jsme, anebo jsme byli nabízeni
klientům. Naštěstí ji jeden policista zardousil jako v tom japonském filmu o ženě, která
zaškrtila svého milence, aby pocítila větší rozkoš.“
Po svém vyprávění si narovnala sukni a posadila se. Dala nohu přes nohu a znovu
si zapálila nedokouřenou cigaretu. Zpovědi Dayanary mě nepřekvapily, dělal jsem si
však větší starost z toho, že bych musel vysvětlovat, proč jsem tady. Nikdo nic neřekl až
do doby, kdy mě doktor požádal, ať se představím.
„Jsem student práva. Jsem tady, protože jsem se pokusil zmrzačit,“ řekl jsem a
posadil se.
„To jste nám toho moc neřekl mladíku. Koneckonců pokrok začíná skromností.“
Znovu jsem se postavil.
„Již několik let se pokouším zbavit genitálií. Vypracoval jsem si plán, jak je
postupně amputovat. Nechci změnit pohlaví ani ze sebe udělat ženu. Nevidím
náboženské přeludy jako jiní lidé, kteří se pokoušeli o to samé. Jednoduše řečeno mám
potřebu zbavit se veškerého erotického potěšení. Snažil jsem stát eunuchem. Vím, že
tenhle výraz má negativní podtext, avšak hodně velkých mužů se přesto stalo eunuchy.“
„Co máte proti erotickému potěšení?“ zeptal se doktor a přitom nespustil oči ze
svých poznámek.
14
„Nic, ale sexuální potěšení z nás dělá zvířata. Každá erekce nás vyčerpává. Naše
životně důležité tekutiny končí v záchodě. Nemám nic proti ejakulaci, jen si myslím, že
je to přebytečná tělesná sekrece. Podle mého názoru je to biologický proces stejně tak
odporný jako zvracení. Přesto netvrdím, že to není přirozené. Navíc při amputaci
genitálií se mění vylučování testosteronu a estrogenu. Což může podpořit mozkové
buňky. Myslím, že víc než nějakou terapii, potřebuji daleko víc odpočinek. To je vše.“
„Řeknu vám, že potřebujete odbornou pomoc. Pokud jde o odpočinek, může vám
pomoci jedině věčný.“ Všichni vybuchli smíchy. „Proto Vám doporučuji, abyste přestal
s tím obranným postojem. Uvidíme se ve středu.“
Těmito slovy skončila moje první terapie. Nevadilo mi účastnit se, ale každý den
jsem měl větší chuť se svým plánem pokračovat. Z toho jsem byl nervózní. Měl jsem
podezření, že pokud se budu účastnit na terapiích, dozví se o mé případné operaci.
Přesto jsem se nemohl vyhnout tomu, abych si příležitostně nezapíchnul do předkožky
jehly, nezavedl dráty do močové trubice, neupálil si penilní tkáň, nebo si náhodou
neudělal řezy na penisu. Byl jsem zklamaný. Domníval jsem se, že mi terapie bránila
dosáhnout blížícího se cíle. Při jednom agresivním výslechu mě doktor přinutil, abych
prohlásil, že jsem si noc předtím bezdůvodně píchnul solný roztok do šourku. Od téhle
chvíle jsem musel ukazovat své genitálie před celou skupinou, abych jim dokázal, že
jsou nepoškozené. Doktor Buschetti mě vydíral. Říkal, že pokud to neudělám, tak mě
nahlásí a s největší pravděpodobností mě zavřou.
„A tam mladý muži, přestože budete mít stále své genitálie, najde se tam nějaký
schizofrenik, který si z vás udělá novomanželku.“ Řekl mi již při několika příležitostech
doktor. Pokaždé to vyvolalo hysterický smích celé skupiny.
Přestože mě zesměšnil na každé terapii, někteří ze skupiny se ke mně chovali mile
a s respektem. Někdy terapie ubíhaly neskutečně pomalu. Jako na jedné, kde chlapík,
který zabil svého otce popisoval do neuvěřitelných detailů, jak se mu potily ruce
pokaždé, když na to vzpomínal. Některé byly naopak plny emocí a nových odhalení.
Jako jedna, při které se před nás postavil transexuál Dayanara, ukázal na doktora a řekl:
„Jsem s ním těhotná. Tohle prase mě zneužilo. Řekl, že mi pomůže a teď svou
zodpovědnost popírá.“
15
Jakmile to dořekl, vypukl obrovský povyk. Já sám jsem měl záchvat smíchu.
Přestal jsem se smát hned, jak jsem si všiml, že skupina byla rozdělená na ty, kteří se
smáli a ty, co doktorovi nadávali. Nakonec řev utichl a promluvil doktor.
„Jeho obvinění je opravdu vážné. Máte proto nějaký důkaz?“
Dost mě překvapila jeho otázka, ale považoval jsem to za součást terapie. Jedna
žena usoudila, že požadovat důkazy je opravdu nelidské. Jeden chlápek s ním dokonce
souhlasil a dodal, že pokud se nechala, není to jeho chyba.
„Mě obvinili ze znásilnění ženy, kterou jsem ani neznal. Jak může někdo někoho
znásilnit, když ho ani nezná? Moc dobře si pamatuji všechny ženy, s kterými jsem měl
poměr. Něco takového se nezapomíná, ne?“ Ukázal na mě a řekl:
„Co si myslí člověk, který si chce uříznout pindíka? Je to tady jediný odborník!“ a
následoval smích na plné kolo. Někteří ho podpořili a zůstali v očekávání mé odpovědi.
„Nejsem na tohle odborník. Ale myslím si, že celá tahle debata je hloupost. Je
jasné, že Dayanara není těhotný a domnívám se, že se jen spletl.“
„A jak si tím můžete být tak jistý?“
„Je to chlap převlečený za ženskou, sakra!“
Dayanara sklíčeně brečela. Lidé křičeli a někteří házeli věcmi. Doktor
je utišil a řekl:
„Tenhle negativní postoj je k ničemu. Budu muset sepsat lékařskou zprávu. A
uvědomte si mladíku, že tady nestrpíme aroganci.“
Do konce sezení jsem neřekl půl slova. Pokaždé, když jsem byl zklamaný, dal
jsem si ruce do kapes a štípal jsem se do šourku. Tahal jsem si za kůži tak, že jsem jí
měl úplně fialovou. Na konci sezení mi doktor oznámil, že se mnou potřebuje mluvit.
Jakmile všichni odešli, tak mi řekl, ať to neberu vážně.
„Vím, že terapii skoro nepotřebujete, ale někteří ze skupiny jsou značně
nevyrovnaní. A proto musíme být tolerantní k jejich úzkostem i obavám a snažit se jim
pomoci. Myslím si, že za několik týdnů již nebude potřeba, abyste chodil na terapie.“
16
Poděkoval jsem a spokojen odešel z místnosti. Ještě, než jsem došel k výtahu,
přišel ke mně jeden člen terapie. Byl obtloustlý, nervózní, mluvil velice málo, a navíc
se smál jako řehtající kůň.
„Co Vám řekl doktor Mascotti?“
„Kdo?“
„Doktor Mascotti. Všiml jsem si, že si vás zavolal na konci terapie. Co chtěl?“
„Jo vy myslíte doktor Buschetti.
„Takhle Vám řekl, že se jmenuje?“
„To je jeho jméno.“
„Říkejte mu, jak chcete. Co Vám řekl?“
„Nic, chtěl po mně nějaká data,“ řekl jsem váhavě.
„Dávejte si na něj pozor,“ rozhlédl se a zašeptal. „Pracuji pro tajné služby. Již
několik měsíců se zabývám studiem doktora Mascottiho. Pojďte ven. Tady nemůžeme
mluvit.“ Myslím, že jsem s ním šel z lítosti, strachu a nejistoty. Šel jsem za ním přes
několik bloků až jsme došli na malé náměstí kde odpočívalo několik dělníků a holubi
zobali smetí. Naznačil mi, abych si k němu přisedl na lavičku.
„Domnívám se, že vám můj příběh bude připadat poněkud zvláštní. Nemám vám
to za zlé. Chápu, že jste s námi na terapii, protože tady musíte být kvůli své amatérské
chirurgii. Ale většina z nás, kteří podstupujeme terapii doktora Mascottiho...“
„Buschettiho“přerušil jsem ho.
„Jak chcete. Byli jsme nebo dokonce jsme vězni politického systému.“
„Také transexuál, tlustá dívka a infekční inženýr.“
„Víceméně ano. Ze zřejmých důvodů vám nemůžu říci podrobnější informace.“
„A jak jste se sem dostal?“
„Měl jsem na starost oddělení s projekty a prostředky národní bezpečnosti. Jednou
z mých posledních prací byla implantace přijímacího a vysílacího čipu psovi předsedy
opozice. Díky tomuto čipu jsme ho mohli nejen špehovat. Ale dokonce jsme ho přiměli,
17
aby uvěřil, že jeho pes mluvil a dával mu rozkazy pomocí malého naslouchátka, které
využívala psí lebka jako resonanční dutinu,“ začal se smát jako kůň.
„A věřil tomu?“
„Jistě, za několik dní jsme mu stanovili rozkazy, které dodržoval doslova. Zřekni
se svých požadavků, obviň někoho za zradu, svlékni se, aby ses mohl vykoupat pod
měsíčním svitem. Problém byl v tom, že vše fungovalo až moc dobře. Náhle se čip
porouchal, ale on nadále poslouchal psí příkazy,“ začal se opět řehtat.
„A co se stalo?“
„Nic, jen byl velice nepředvídatelný. Tak jsme zabili jeho i psa.“
„A co to s tím má společného doktor Buschetti?“
„Obvinili mě z napadení kolegy, osahávání mladistvé a vymalování mé kanceláře
výkaly. Řekli mi, že nevnímám realitu a zavřeli mě skoro na celý rok do blázince. Ztratil
jsem práci a žena mě opustila. Po propuštění jsem žil v místnosti plné pobudů, opilců a
zločinců. Teď jsem ve zkušební době. Kdykoliv mě můžou vzít zpátky. Myslím, že mají
strach, že můžu něco prozradit. Jakmile budu mít dostatečné množství důkazů, které již
brzy mít budu, všechny udám. Všude budou padat hlavy v čele s hlavou Mascottiho.“
„Buschettiho“
„To je jedno, tak třeba Buschettiho. Vyprávím vám o tom, protože nejste takový
blázen jako ostatní. Buďte opatrný a nevěřte mu.“
Omluvil jsem se a šel domů. Hrozně mě bolela varlata. Když jsem dorazil domů,
vzal jsem sešívačku na papíry a zarazil si do kůže na varlatech svorky.
Dayanara se následujícího sezení nezúčastnil. Na začátku terapie jsem musel
ukázat své genitálie. Vzhledem k mému zranění se mě ptali na díry po železných
svorkách. Řekl jsem, že nevím, co to je. Po tom, co si mě skupina pečlivě prohlédlaescrutinarse? a vyjádřila svůj názor, nandal jsem si kalhoty a vrátil se na své místo.
Slovo si vzala tlustá dívka. Vyprávěla, že zhubnula patnáct kilo. Všichni jsme jí
zatleskali. Pak řekla, že ve skutečnosti vůbec nezhubla. Začala brečet. Tiše jsme jí
pozorovali. Potom se doktor podíval na hodinky a slavnostně nám oznámil konec
sezení. Nakonec mě bývalý špion zavolal, aby mi oznámil, že Dayanara zemřel.
18
„Vidíte? Co jsem vám říkal.“
„Co jste mi říkal?“
„Že jsme v nebezpečí. Mascotti nás jednoho po druhém zneškodní.“
„Buschetti. A proč?“
„Protože my jsme jen odpad společnosti. Vy se svými zasranými koulemi,
transexuál se svým zkurveným těhotenstvím, zahradník a jeho stupidní agorafobie a já
se svou posranou minulostí. Překážíme, jsme k pláči a ve skutečnosti jsme ve velkém
nebezpečí. Chcete snad další důvody?“
„Jak víte, že Dayanara zemřel?“
„Zemřel, věřte mi. Pokusil se potratit. Vpíchnul si do těla drogu, která způsobila
vnitřní krvácení. Kdo si myslíte, že mu drogu dal?“
„A jak to víte?“
„Nevěříte mi? Zeptejte se doktora Mascottiho.“
Muž odešel ke schodům a nechal mě v chodbě. V tu chvíli jsem uviděl doktora.
Zavolal jsem na něj.
„Doktore Buschetti! Doktore Buschetti! Doktore Buschetti!“ Neodpověděl. Běžel
jsem za ním.
„Doktore Buschetti!“ řekl jsem a chytl ho za rameno.
„Co se děje?“
„Je pravda, že Dayanara zemřel?“
„Obávám se, že ano.“
„Co se mu stalo?“
„Spáchal sebevraždu. Je mi to líto. Když dovolíte, mám na spěch.“
„Ale doktore, mně řekli, že si píchnul injekci a následkem toho vykrvácel.“
„Kdo vám to řekl?“
19
„Jeden muž, co tvrdí, že je bývalý špión.“
„Jo takhle. Po pravdě nevím, jak zemřel. Nemyslím si, že on ví víc. Mohu vám
ovšem doporučit abyste nenavazoval osobní kontakty. S tímto mužem ani s nikým
jiným z terapie. Nezapomeňte, co je předmětem terapií. Přátelské, milostné či jiné
vztahy nám mohou narušit průběh sezení. Navíc vy máte privilegované postavení ve
skupině. Pokud tedy chcete brzy skončit s terapií, bude nejlepší, když si nebudete
komplikovat život. Na shledanou.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Bral jsem to jako skrytou hrozbu. Vrátil jsem se
domů. Než jsem došel do svého pokoje, tak mě zastavila paní Norma. Řekla mi, že už
má dost mytí fleků od krve na povlečení a ručnících.
„Mně je jedno, co děláte ve svém soukromí. Nic mi do toho není, že si chcete
uříznout penis. Chci vám ale říct, že mám opravdu strach z nákazy. Chytit nějakou
nemoc z krve, proto již nehodlám prát povlečení a ani mýt podlahu. Berte to v úvahu.
Představte si, že se já v mém věku nakazím bůh ví jakým hnusem.“
„Jistě paní Normo. Nedělejte si starost, již se to nestane.“
Vešel jsem do svého pokoje. Sundal jsem si kalhoty a položil varlata na dřevěný
stůl. Vzal jsem si ze šuplíku hřebík a plochý kámen, který jsem našel na ulici. Zarazil
jsem hřebík do kůže na genitáliích jemně a bez přerušení, neboť bolest se dala vydržet.
Hřebík se zarazil až do desky stolu. Naštěstí jsem moc nekrvácel. Ale byl jsem
zklamaný, protože jsem vůbec neuspokojil touhu zbavit se varlat. Na dalším
shromáždění jsem byl objektem opravdového veřejného soudu, když jsem jim vyprávěl,
jak jsem si způsobil novou ránu.
„Proč ty bastarde?!“ řval mladík.
„Kdy už to vzdáš? Přijmi svoje tělo, přijmi ho, ty hlupáku!“
„Kdy už poslechneš doktora Mascottiho?“
„Buschettiho,“ opravil jsem ho, aniž bych zvedl hlavu.
Jeden z účastníků se postavil. Dal mi facku, aniž by mu v tom někdo zabránil. Ani
doktor mu nic za agresivní chování neřekl. Možná to byla shoda okolností, ale díky té
facce jsem si uvědomil, že bývalý špion je nepřítomný. Představoval jsem si to nejhorší.
20
A na konci sezení se to potvrdilo. Doktor mi řekl, že bývalý špion skočil z osmnáctého
patra.
„Nevíte proč?“ zeptal jsem se nervózně.
„Trpěl stihomamem, byl přesvědčený, že proti němu bylo spiknutí. Předpokládám,
že tohle by mohl být důvod. Nemyslíte?“
„Jistě, že ano.“ Bázlivě jsem odpověděl, aniž bych dokázal ignorovat pocit, že
jsem ho prozradil já.
O několik týdnů později se počet osob zmenšil z tuctu na čtyři. Naštěstí už mě
nenutili ukazovat své genitálie na začátku každého sezení. Dokonce při jedné terapii,
kdy jsem opět ukázal své zanícené nafialovělé genitálie, jeden z účastníků omdlel. Od
toho okamžiku jsem přestal chodit na přednášky. Veškerý čas jsem věnoval terapii, o
které jsem si myslel, že vede k dobrým výsledkům.
„Doktore, proč je nás teď tak málo?“ zeptal jsem se překvapeně při jedné
příležitosti.
„Několik účastníků odešlo z různých důvodů. Někteří již nepotřebovali terapii,
jiní museli být hospitalizováni kvůli nezlepšujícímu se stavu. Pokud se chcete uzdravit,
doporučuji Vám, ať si neděláte starost o ostatní členy. Soustřeďte se sám na sebe.“
Tou dobou se situace zhoršila i doma. Paní Norma byla naštvaná kvůli dírám ve
stole. A taky proto, že jsem jednou ze zoufalství použil její slavnostní ubrousky, abych
zastavil krvácení. Předstíral jsem, že bylo všechno v pořádku, přestože se mi Norma i
hosté vyhýbali a neřekli mi půl slova.
Na dalším sezení jsme byli s doktorem sami. Proto jsem v něho měl větší důvěru.
Vyprávěl jsem mu o tom, co se děje v mém penzionu. Tiše mi naslouchal. Avšak místo,
aby se mnou mluvil o problémech s paní Normou a hosty, se mě zeptal:
„Jak často si ubližujete?“
Zastyděl jsem se, ale z nějakého důvodu jsem věděl, že nemělo cenu dál lhát.
„Několikrát denně. Ale někdy se řežu jen povrchově břitvou. Ale nedělám to
kvůli potěšení.“
„A kde to děláte?“
21
„Předtím jen na veřejných záchodech a jiných místech, kde nebyl takový
problém, jestliže zůstaly skvrny. Lidé dělají na veřejných záchodech divné věci. Teď
se operuji kdekoliv. Ve svém pokoji, v autobuse a dokonce i ve výtahu,“ přiznal jsem
se.
„Myslím si, že terapie pro vás byla velice užitečná. Již jsme dosáhly
veškerých výsledků, které jsme mohli očekávat. Podle mého názoru nenajdete klid,
dokud nedokončíte co jste začal, svůj plán, jak to sám nazýváte.“
„Ale já myslel, že mi to chcete rozmluvit. Docílit toho, abych se dál
neoperoval.“
„Ne, ve skutečnosti si myslím, že potřebujete dokončit svůj plán, abyste
mohl pokračovat ve svém životě. Jsou důležitější věci než varlata a penis.“
„Přesně tak.“
„Pokud již nechcete nést dál tohle břemeno, doporučuji Vám skončit
s tím jednou provždy. S mou pomocí můžeme dokončit hned bilaterální orchiektomii
a budete svobodný člověk.“
Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Profesionální lékař mi pomůže
dokončit můj plán. Ale trochu mě znepokojilo, když mi to nařídil.
„Sundejte si kalhoty a posaďte se na stůl.“
„Teď hned?“
„Udělejte to, ať už s tím skončíme.“
Z kapsičky u košile vytáhl skalpel, kleště a jiné pomůcky.
„Postup je ve skutečnosti velice jednoduchý. Přidržte si šourek dvěma
prsty.“
Udělal jsem, co mi řekl. Ještě než jsem mohl cokoliv říct, mi provedl
dlouhý, hluboký, zdánlivě náhodný řez. Nepřemýšlel a způsobil tím, že jsem bolestí
upadl na zem.
22
„Co to děláte?“rozzuřeně na mě zakřičel, když mě uviděl, jak si držím
ránu a válím se na zemi. Nějakou chvíli jsem bolestí nemohl ani mluvit. Za okamžik
jsem se pokusil dostat ze sebe větu:
„Já se takhle nikdy neřežu.“
„Proto jsi to nikdy nemohl dokončit,“ řekl mezitím, co mi šlápl celou
vahou na krk. „Pokud ty ruce nedáš pryč, uříznu ti prsty. A nakonec přeřízneme penis
pomocí drátu. Uvidíš, že to skoro nebude bolet.“
Dal jsem ruce pryč, když jsem ucítil, že mi zarazil nůž až ke kosti palce.
Rychle strčil prsty ránou dovnitř šourku a jedním tahem vytáhl celé varle. Ještě než
mohl říznout, jsem ho dokázal kopnout do rozkroku. Upadl na kolena. Vyskočil jsem,
nandal si kalhoty a nějak jsem utekl z ordinace a z nemocnice. Na ulici jsem si
zastavil taxi. Řidič úplně zbledl, když uviděl, kde jsem krvácel. Naštěstí se mě na nic
neptal, kromě toho, kam to bude.
Když jsem dorazil do penzionu, paní Norma mě zastavila u dveří. Řekla
mi, abych se vystěhoval.
„Nezajímá mě osobní život druhých, ale ani nechci žít pod jednou
střechou s lidmi, kteří se mrzačí. Kdo tu krev má uklízet?“
Slíbil jsem jí, že jí to všechno vysvětlím a zítra to všechno uklidím.
Zavřel jsem se do svého pokoje. Myslel jsem, že umřu, jestli nic neudělám. Jediné,
co jsem měl v ruce byla ústní voda Listerine, kterou jsem použil jako dezinfekci.
Vstrčil jsem varle zpátky a mezitím, co jsem sešil šourek uvažoval jsem, co budu
dělat. Naštěstí jsem přestal krvácet. Usnul jsem na podlaze v kaluži krve a moči.
Ráno mě vzbudily rány na dveře. Ještě, než jsem se stihnul zvednout, dvě neznámé
postavy mě zvedly. Odnesli mě do sanitky, která už byla venku. Byl jsem tak
zmatený, že jsem nevěděl, kdo byli ti lidé. Kdo je zavolal ani kam mě vezli. Po
straně byl nápis Psychiatrická léčebna. Ztratil jsem vědomí, když mi svlékali košili,
kterou jsem měl obvázanou ránu. Doktor Řekl:
„Do prdele. Tohle hovado si uřízlo varlata.“
Probudil jsem se přivázaný k posteli. Byl jsem v odporném
nemocničním pokoji, kde byly další čtyři postele. Naproti mně stála
23
mladá doktorka. Dívala se na mě s rukama v kapsách.
„Kde to jsem?“
„Kde myslíš, že by mohli být lidé, kteří si pro zábavou uříznou koule?
Teď sis to opravdu posral. Měl jsi možnost, kterou jsi promrhal.“
„Tentokrát jsem to nebyl já,“ řekl jsem nedůtklivě hlasem, který mi
nepřipadal jako můj.
„Nechodil jsi na terapie, na které jsi slíbil, že budeš chodit…“ Podívala
se do papírů. „Bylo to loni v říjnu, kdy sis amputoval levé varle.“
„Nechyběl jsem na jediném sezení. Ve skutečnosti to byl sám doktor, kdo
mi tohle udělal.“
„Prosím? Doktorka Buschetti ti to udělala?“
„Ne, doktor Buschetti. Malý silný pán s šedivým vousem.“
„Doktorka Buschetti se jmenuje María. Je jí šedesát pět let. Kouří bez
přestání a nebyla by schopná někomu amputovat varlata.“
„Proto mu říkali Mascotti“ řekl jsem si pro sebe.
„Co?“
„Psychiatr, který se jmenuje Mascotti. Myslím, že jsem se spletl a chodil
jsem na jeho terapie. Můžete si to jednoduše zjistit.“
„Oddělení není tak velké. Není tady nikdo s tímto jménem.“
„Byl tam jeden transexuál, který si myslel, že čeká s doktorem dítě. Chtěl
potratit a umřel. Muž, který zabil svého otce tím, že mu vrazil nůž do hlavy. A také
bývalý špion, který uměl zařídit, aby psi politiků mluvili. Skočil z 18. patra. Jedna
tlustá dívka a všichni ostatní ze skupiny umírali jeden po druhém.“
„Odkud byli tihle lidé?“
„Byli to účastníci skupinové terapie.“
24
„U nás v nemocnici neprovádíme takové terapie. A už vůbec ne někomu
jako jsi ty“ odpověděla. Otočila se a odešla z místnosti. Snažil jsem se zvednout, ale
kvůli řemenům jsem nemohl.
Křičel jsem, až jsem ztratil úplně hlas. Vzlykal jsem, když jsem ucítil příval tepla,
které se šířilo z rozkroku do celého těla. Svaly se mi povolily. Poprvé v životě jsem se
cítil vyrovnaný se svým tělem. V tuhle chvíli jsem úplně zapomněl, že jsem byl
přivázaný v pokoji nějakého blázince. Cítil jsem se, jako bych se vznášel. Spokojený
jsem usnul s úsměvem na tváři.
25
Dívka se zavázanýma očima
Eva Bodenstedt
„Od analýzy k lynčování je to jen krok,“ poprvé nahlas četl otec děvčátka
v novinách. „Tatí, prosím vyprávěj mi o včerejšku, jestli byl v něčem jiný,“ také
ponejprv požádala dívka. Když byla menší, tak rozhodla se mít zavázané oči, protože
nechtěla znovu vidět otce, jak bloumá po dvoře a plive příběhy o zemi na rozpraskanou
půdu, která byla, jak otec vykřikoval, neodpustitelně ponížená.
Především se rozhodla uniknout, protože on, její otec, nedělal nic pro to, aby
změnil tuhle tragédii, která byla jeho vlastní tragédií, a která se víc než čemu jinému
podobala osudu.
Žili na kousku půdy, který přidělila vláda generála Lázara Cárdenase první
generaci jejich rodiny. Pozemek byl stejně velký a starý, jako kterýkoliv jiný ve vesnici.
Stejně tak vyprahlý a neúrodný. Byl lemován opunciemi a zdí z nepálených cihel, která
ho oddělovala od sousedních pozemků. Každý rok v období dešťů, pokud na tohle
dokonce i bohy zapomenuté místo vůbec nějaká ta kapka spadla, se cihly zabarvily do
intenzivní zlatavé barvy. Dívka je s úžasem chytala dlaněmi svých rukou, jako by se ty
cihly stávaly její součástí, o čemž vždy snila její matka, dokud ještě žila. Tak jak se
ztrácela dešťová voda, ztrácela se i její matka, kterou zanedbáním kliniky pomalu
pohltila její nemoc. Ani doktor se po skončení povinné praxe do té prokleté dědiny
nevrátil a vláda jim zapomněla poslat nového. Vzpomněli si na vesnici, na lidi a jejich
neštěstí, jen když potřebovali volební hlasy, i kdyby měly být od negramotných
vesničanů. Nejdříve se objevili malíři, kteří ze dne na den natírali bílou barvou všechny
zdi ve městě. Poté dorazili vylepovači plakátů, kteří na bílé zdi nalepovali různé plakáty
s obličeji a jmény nových spasitelů. Ještě později se objevily vládní náklaďáky
kodrcající se po silnici, která připomínala koryto vyschlé řeky. Byly plné prasat, kůzlat,
sazenic zemědělských plodin, strojů na šití oblečení, které nikomu nesedělo, prostředků
a receptů, jak organizovat lidi ve výboru veřejného blahobytu. Několik měsíců byly
k sobě ženy solidární dokonce zapomněly na veškerou nenávist a nevěry svých manželů
a změnily své životy, aby podpořily to, co jim vláda poslala. I muži se scházeli každou
neděli, aby v nesnesitelném horku, které z nich vysávalo sobotní noc, opravovali ulice.
Nejeden muž se snažil chytat vyprahlým jazykem trpký pot po včerejší kořalce, který
26
mu stékal po opilém obličeji. Jen během funkčního období prezidenta – o kterém se při
jeho odchodu vědělo, stejně jako o všech jeho předchůdcích, že si nakradl daleko víc
než kdokoliv jiný a zapsal se tak do nedávné historie jako chupacabras19 z lidového
vyprávění – dostali to, co jim bylo slíbeno: elektřinu, kanalizaci a pitnou vodu.
Ale její matka už nežila, aby o tom mohla vyprávět, ani si nemohla přijít na
obětování prasat či kůzlat darovaná těm, kteří představovali národ. Ženy, které už měly
plné zuby života podle zákonů Úřadu pro sociální rozvoj mexického venkova,
obětovaly svůj vlastní majetek, aby nakrmily břicha úředníků, kteří je navštívili jen
proto, aby ospravedlnili svůj plat, a aby zde slavnostně otevřeli veřejnou stavbu.
„Nebyla to snad jejich povinnost? Stavět, samozřejmě, ne slavit...“
Od té chvíle to bylo každý rok horší, protože nebylo jak uniknout hlasu svého
otce. Proto si dívka zavazovala bílý šátek kolem hlavy a choulila se na babiččině
houpající židli. Díky tomu viděla jen hlubokou temnotu svého nitra. Nevnímala ani
ubíhající čas.
Ale i přesto pořád trpěla, když její otec dlouze brumlal o neřešených procesech a
neslýchaných činech prezidentů, když pořád dokola opakoval: „Jen slibují a pak lidem
všechno ukradnou, snad jen kromě víry, naděje a nezničitelné a hloupé schopnosti
zapomínat, která těm nahoře všechno bezvýhradně odpustí,“ křičel naštvaně, ale jeho
činy působily bez utrpení. Proto se stala pro dívku, hledající uvnitř své slepoty světlo
své vlastní budoucnosti, celá ta situace nesnesitelnou. Nebyl by to její otec, kterého přes
všechny existenční strasti milovala, ten který jí to poskytne. Místo toho, aby bojovala
proti pasivitě a nespravedlnosti, poslouchala ho jako idiota honícího po dvoře slepice.
Viděla ho, i když měla zavázané oči, jak narážel kovovým kbelíkem na dno vyschlé
nádrže. Vždy poznala, když byl zavřený v chlévě s osly, kam chodil, když byl opilý.
Nenáviděla ho, když kopal do břicha ubohé psy, kteří kňučeli bolestí a smutkem
stahovali ocasy. Tehdy dívka opouštěla na dvoře houpací křeslo a chodila do ložnice za
svou sestrou Clarou. Ale Clara byla stejná, možná dokonce horší než její otec. Někdy
zrovna nepřehazovala šuplíky plné nepotřebných věcí, které se nehodily ani ke
vzpomínkám, aby našla něco hodnotného, co by mohla dát do zastavárny a zaplatit účty
za elektřinu a vodu, kterou jim už dávno odpojili kvůli nezaplacení. Jindy ji čekala
s klidem bláznů a zamilovaných na muže, který jí vyprávěl o vysněné budoucnosti.
19
Mýtus, který vzniknul v Portoriku.
27
Vždycky se přitom na balkóně opírala o zábradlí s květinami a na tváři měla věčný
úsměv. Ty květiny byly umělé.
Když přestalo pršet, tak začali do vesnice přijíždět prodavači plastového zboží.
Nabízeli z plastu všechno, dokonce i ovoce, které v téhle pustině nikdy nerostlo. Ale
dokonce bylo i v mísách v každé jídelně. Dokonce i hřbitov byl přecpaný předměty z
plastu. Stovky plastových květin zabalených v zaprášených taškách visely na křížích,
aby ukonejšily únavu mrtvých.
Každou neděli, když se konal trh, se Clara oblékla do bílého a splétala si vlasy
avokádovým olejíčkem. Vyšla do ulic v očekávání, že uprostřed toho procesí vrásčitých
a horkem znavených postav zahlédne tvář svého milovaného. Viděla procházet
obchodníky, jak nesou barevné plachty a koše plné zboží. Během celého dne město
překypovalo barvami. Od brzkých ranních hodin stíny starců zametaly svázanými
košťaty z větví prach a staré odpadky na náměstí, a to jen pro pár drobných. A to proto,
aby na něm obchodníci mrknutím oka postavili labyrint nepotřebností a vlastních
výrobků. Celý den byly slyšet hlasy opěvující ve svém jazyce cizokrajné ovoce, názvy
zvířat v kilech a gramech, ceny a slevy. A celé město bylo fascinované labyrintem
libůstek a přání.
Její matka se vždycky vracela z trhu ověšená věcmi do domácnosti, kouzelnými
bylinkami a záplatami. Ale její matka už zemřela. Protože nevycházela z domu od doby,
kdy si zavázala oči, nezbývalo nic jiného než se zeptat svojí sestry Clary, jestli jí muž,
na kterého čeká, řekl, že se vrátí a dá jí vše, co jí tenkrát slíbil. Clara na to neřekla nic.
Dívka se zavázanýma očima se musela spokojit s odpovědí svojí sestry. Kousala si
nehty na rukou a nohou jako šílená.
„Dělá to, protože uvěřila, protože miluje, protože je odhodlaná, jako my všichni,“
říkala si dívka ve svém nekonečném dialogu se světem, který se rozhodla nevidět, i
když se k ní stále nevyhnutelně vracel.
Zůstala malou holčičkou jen kvůli tomu, že se nedívala na vybledlé plakáty s
tvářemi kandidátů jen z jediné politické strany pro lid, obec a vlast. Neviděla bledou
vlajku, jak visí na půli žerdi, protože všichni se rozhodli obviňovat vládu ze sucha,
jehož byli obětí. „A co všechno ostatní?“ ptala se, aniž by věděla, kdo jí na to odpoví.
Také už neviděla neduživé kukuřičné klasy, které zřídka vozili do sýpky na káře.
Neviděla ani pavučiny, které se zmocňovaly stropů a zdí domu. Zůstala stále malou
28
holčičkou, protože jí při houpání v křesle neubíhal čas, a při tom na ni promlouval duch
minulosti, a protože už neviděla tu strašnou prázdnotu v rukou a duších lidí. Cítila jen
vlhká svítání a úplňky, které odměřovaly čas v její vesnici.
Rukama vlhkýma od ranní rosy se v tichu dotýkala svých rtů.
Nic se neměnilo. Bylo to, jako by si nikdo nic nepamatoval. Dům, země, samota,
sestra, ani její otec, který četl v novinách pořád ten stejný příběh, který se opakoval
vždycky, když nový prezident usedl na trůn moci tam v tom městě, které se jmenovalo
stejně jako země, a které nikdy nepozná. Ještě před tím, než se rozhodla být slepá a
navíc i hluchá se ale něco přihodilo.
Během jedné noci, kdy bylo zatmění měsíce, si dívka rozvázala šátek a viděla, jak
otec a Clara, každý ve svém pokoji tajně a nešťastně pláčou. Otec začal vždy, když
dočetl poslední stránku novin, které opakovaly pořád ten stejný příběh. Clara začala
plakat po dalším marném půlnočním čekání na muže, kterého měla v srdci, ať už byl
vymyšlený nebo skutečný.
Nikdo, absolutně nikdo, by je neměl vidět ani slyšet, řeklo si děvčátko. Jejich žal a
sebeklam jsou snesitelné, jen když s nimi nikdo nesdílí jejich existenci. Nikdo nemůže
být spoluviníkem jemného a nesmělého schvalování zrady!
Je to jako tajemství, které když je odhaleno, zmizí, řekla si dívka bez toho, aniž by
byla přesvědčená o tomhle způsobu života. Vážně přemýšlela o tom, že možná její
sestra a otec čekají na stejného muže, na toho, který by nesliboval lidem z vesnice
předem nesplnitelné. To čekání bylo marné.
Rozhodla se všechny ty roky slepoty ukončit, a proto požádala otce, aby jí
vyprávěl o včerejšku. Jestli byl v něčem jiný.
Rozhodl se až v době, kdy se již schylovalo k večeru. Odešel z pole, kde zakopal
svou mačetu v zoufalství, které již brázdy rodily. Vydal se směrem k hospodě, kde ho
zastihla zpráva, kvůli které navždy zahořknul. Všichni lidé - nejen lidé z vesnice, kde žil
s Clarou, dcerou se zavázanýma očima a duší své ženy zavražděné zapomněním a
bezprávím, ale celý národ, což je devadesát milionů mluvících koster, požadovalo hlavu
prezidenta, v něhož on celou svou duší vložil svou tichou víru – žádali, aby zaplatil za
neštěstí, které postihlo celý národ.
29
S novinami, němými hlasy lidí a s totální porážkou srolovanou pod upocenou
paží, se dovlekl až ke dveřím svého domu. Každý krok ho stál nesmírnou námahu,
každý nádech byl jen instinktem přežití. Každou minutu prožíval vnitřní boj s celou tou
absurditou. Když to uslyšela jeho dcera, přestala se houpat a začala s ním zase mluvit,
ze své čisté nesnesitelné temnoty ho požádala o odpověď.
Vyprávěl jí neutišitelným hlasem, že za celou dobu svého života chodil od jedné
volební urny k druhé, vkládal své naděje do jednoho muže a pak do dalšího, rok co rok,
ať už pršelo nebo nepršelo. Nikdy však nemával vlajkou svého lidu a svého srdce, tak
jako když je přišel na chvilku pozdravit ten prezident. Tenkrát městská rada, jako by
byla očarovaná, se rozhodla po několika letech oprášit z kostela stopy času a uklidit
odpadky z náměstí, přestože nebyl k tomu určený den.
„Poprvé v životě jsme měli elektřinu, pitnou vodu a kanalizaci,“ křičel otec a řekl
děvčeti, že muž, kterého teď hodlají soudit, pro něj znamená světlo, vlastní elektrické
světlo, vlastní televizi, i když si jí nemohl zapnout, protože mu odpojili proud, vlastní
vodu, i když neteče, protože neplatil účty, kanalizaci, i když neměl co srát, protože na
poli nebylo co sklízet, jeho nezapomenutelný muž … Tenhle muž byl jako jeho matka,
žena, která porodila poslední boží záměr.
Řekl jí, že i přes pomluvy nebude věřit v jeho zradu. On sám se cítil víc zrazen
lidmi, které volil a nikdy, opravdu nikdy je osobně neviděl. Natož pak jejich činy, které
jim slíbili. Řekl jí, že hlad bude klepat na dveře den co den, ať odsoudí kohokoliv. Oni
budou vždy ti poražení. Nakonec dceru požádal, aby mlčela. Ona mu nevědomky
přiznala, že ho přistihla jak pláče. Prosila ho, aby přestal, protože se vždycky dělo totéž
a svět zůstane netečný vůči jeho nářkům a unavené existenci.
Otec jí zase viděl, jak se smutně a utrápeně houpe v babiččině křesle. Neviděla ho,
jak se ztratil ve svém pokoji. Ale když se vrátil, třímal v ruce starou pušku a vyprázdnil
celý zásobník do hrudi své dcery. Přitom stále opakoval:
„Dcerunko moje, nevím, co se stalo, ani jaký byl včerejšek. Zapomněl jsem to.
Jestli ty si chceš vzpomenout, jestli ty sama víš, co znamená vzpomenout si, nežádej
mě, abych si vzpomněl. Jestli to uděláš, zabiju tě. Rozumíš? Zabiju tě.“
Dívka už nic neslyšela, dokonce ani hlas v barvách vzpomínek.
30
Andělé
Ricardo Chávez Castañeda
Anděly bychom mohli přirovnat ke dvěma protijedoucím vlakům, které se na
okamžik setkávají v tunelu a následně na to se minou. Dokonce by se dalo mluvit o
absurdních případech jeho času. Směr pohybu našich ručiček, kalendářů a naše dělení
dnů do týdnů jim bude připadat směšné. Andělé cestují opačným směrem, směrem
k našemu mládí a ztraceným létům našeho dětství. Nejsou to však nevinná stvoření
z filmů, které se promítají každou sobotu dopoledne v kině Cosmos. Neomezují se jen
na chůzi zpět, neposlouchání či život pozpátku. Nejsou to bytosti bez důsledků.
Poprvé se objevují v nočních můrách starých lidí. Chrání je před zlými sny tím, že
je nutí vylézt z postele a jít na ulici. Tohle jim dělají noc co noc. Třesou s nimi, tahají je
z postele, zapínají jim televizi, posazují je na houpací židli, nutí je vrátit do dlaně
tablety Diazepamu nebo toho, co zrovna spolkli.
Anděl s tlustýma rukama a zářivýma očima například hlídá stařenku v domově
důchodců, dozorce nebo básníka, který jen pláče nad fotografiemi své rodiny: metafora
pavučiny spojující rodiče a děti. Básník se houpe s holým zadkem na podlaze, dokud ho
anděl nedonutí vzít si pero, opřít ho o papír a začít s ním pohybovat zprava doleva
uměleckým písmem a mazat slova jako Ortel či Dědictví nebo jiné výrazy, které zrovna
použil. U staré ženy stačí přesunout moč z matrace do županu a odtud zpátky do
rozkroku až je úplně suchá.
Oběť je zřejmá na jejich těle: postupem času přestane být nadpozemskou bytostí.
Objevuje se mu jizva na tváři a na těle zarůstající bílými, silnými chlupy. Žena vidí, jak
jí z nohou mizí provazce nazelenalých křečových žil a dozorci se objevuje jeden zub po
druhém. Jednou jí anděl zrovna vzal kapesní nůž. Plakala, když ji nutil k tomu, aby ho
vrátila zpátky do druhého šuplíku a pak do manželovy kapsy.
Nicméně jsou i příznivé dny, kdy dokážou žít bez andělů. Dozorce se stal
opět policistou a básník hladí břicho těhotné manželky. Žena, která byla předtím
stará, roztáhla nohy a nechala do sebe vniknout nemotorného, ale hezkého chlapce.
31
Celá ta volnost je sama o sobě mylná. Věčně na někoho musejí dávat
pozor. Anděl se nenechá oklamat náhlým klidem. Jako by to nestačilo, stará se o
někoho dalšího. Jedné mladé dívce vrátil krev, která zašpinila závěsy a zdi koupelny.
Pomohl jí zacelit zápěstí a vymazat dopis, který byl beztak nečitelný. Rozhodla se
totiž z toho vynechat svého anděla. Šestatřicetiletému muži vytáhl kulku z šíje.
Anděl je doprovází a chrání, čímž postupně přestává být neviditelný.
Nyní má nezaměnitelnou vůni mokrého dřeva, na jednom prstu mu chybí nehet.
V jednom verši nezkušeného básníka se objevila šťastná vzpomínka na příjemný
dotyk ruky na šíji.
Chránit je práce, která se stane vyčerpávající dokonce i pro anděly.
Monotónní rituál utišování pláče a křiku, vrácení jejich pěti dětem výraz leklých ryb
– zakalené skelné kulaté oči – to ho dohání k poslední oběti.
Před několika dny bylo na řadě blonďaté děvče. Dnes je to mladík
s ránou od kulky. Vrátil se do přerušeného dětství plného dlouhých uklidňujících
seancí s otázkami, kterým nerozuměl. Je to tak skoro s každým. Je jedna nemocnice a
za chvilku už neexistuje. A tenhle chlapec s modrým svetrem, kraťasy, a botami
s okopanými špičkami se objevil v jedné opuštěné, ale přesto známé místnosti.
Znetvoření, které se na andělovi objevuje, je důkazem obětování se. Má otevřenou
pusu dokořán a na čele pukliny, které připomínají druhý pár očí. Jeho spodní ret je
nafialovělý a pach, který vychází z jeho úst je tak tvrdý jako žraločí kůže. Anděl
chlapce obejme, aby ho utěšil při silných kopancích a nutkání zvracet. Přitisknul ho
k sobě navzdory facce, která ho právě zasáhla do tváře. Šeptá mu něco do ucha, tak
jako té blonďaté dívce. Potom ho svou obrovskou rukou chytne kolem krku, stejně
jako chlapce, který se stane básníkem, a pomalu mu vrací krev zpátky do rozkroku.
Pak anděl naposledy zatlačí a vytáhne něco tvrdého a podivuhodného. Připomínající
kopí, které chlapce probodlo.
Později se oba chlapci postupně uklidní, tenhle a ten druhý, který napíše
několik desítek knih, aniž by se odprostil mlčení. Tomuhle chlapci a budoucímu
policistovi se postupně vrací barva. Tohle dítě a ta stará žena, poté dospělá a nakonec
ta stydlivá holčička s rozbitou bradou se pokouší usmát. Každý chlapec a každá
dívka chytne anděla za ruku, vydají se s ním ulicemi města proti davu lidí, kteří se
nepřestávají divit, že tak malé děti potřebují tak obrovského anděla, aby je chránil.
32
Když se naposledy setkají, podívají se děti nevděčně na svého anděla,
aniž by ho poznaly. Kromě toho, kvůli kterému se za třicet let střelí do zátylku, a
který teď sedí s andělem na společném sedadle a ukusuje nanuk. Ostatní děti si hrají
s provazem a kuličkami. Anděl je tentokrát pozoruje z auta přes zavřené okénko.
Prohlíží si je s výrazem, který připomíná leklou rybu.
Z jeho kalných, vyschlých očí můžeme vyčíst slova jako trest, dědictví,
pozůstalost nebo jiná slova, která by možná básník tentokrát použil, aby zaplnil list a
dokončil báseň. Básník kolébající se s holým zadkem na hrubé podlaze chodby, který
nikdy nedokončí tento příběh.
33
El comentario
La temática del comentario es dar a conocer al lector la clasificación de las
perífrasis verbales y los rasgos generales del verbo auxiliar y auxiliado. Luego me
dedico a la comparación entre la perífrasis verbal y la locución verbal. El análisis de las
perífrasis verbales está concentrado sobre todo en las que aparecen en el texto original
de los cuentos. Por otra parte introduzco las perífrasis más comunes en la lengua
española y sus rasgos principales. El estudio se ocupa de los rasgos comunes y los
caracteres distintivos para reconocer una perífrasis verbal. Luego me ocupo con más
detalle en las perífrasis verbales: comenzar a/empezar a + infinitivio, tener que +
infinitivo, deber + infinitivo.
También me concentro en las características básicas del modo español en
comparación con checo, y los rasgos generales de la modalidad epistémica y deóntica.
En relación con el modo hay un análisis de los verbos modales en las construcciones
perifrásticas.
El trabajo concentro en algunas perífrasis concretas por la abundancia de las
perífrasis verbales. Elegí las perífrasis concretas para poder utilizar los ejemplos del
texto relacionados con mi traducción.
34
1. Perífrasis verbales
La perífrasis verbal (en checo „slovesná vazba“ či „opisná vazba“) es un conjunto
de dos o más elementos funcionales, que consisten en la unión de un verbo auxiliar y
con otro auxiliado que está en la forma no personal. A veces se interpone alguna
preposición como por ejemplo a, de o conjunción que.
Uno de ellos conserva su pleno significado y aparece en forma nominal (infinitivo,
gerundio o participio), mientras que el otro verbo cumple dos funciones importantes:
es portador de las categorías gramaticales y modifica parcialmente el significado de
la construcción, añadiéndole algún rasgo que no está expresado por el verbo
principal.20
Los verbos auxiliares pueden ser por ejemplo «... modales (deber, tener...), de
fase (empezar, acabar)...»21 pero también verbos que pierden totalmente o parcialmente
su significado original como por ejemplo ir, llevar, venir. Una de las funciones
importantes de una perífrasis es la expresión del aspecto verbal o el carácter de la acción
(por ejemplo: comienzo, final, duración o repetición).
En español se pueden reflejar también situaciones con una perífrasis verbal mediante un
léxico - siguió escuchando (440) - nadále poslouchal (20) o gramatical - terminar de
leer (370), dočetl (31).
1. 2. Comparación entre la perífrasis verbal y la locución22

Locución23
Las locuciones están «constituidas por varias palabras, cuyo centro siempre es
un verbo, y que actúan como una sola ‘unidad sintáctica’ insegmentable (un solo núcleo
del predicado), y por ser una ‘unidad léxica’ fija.»24
a) Como «unidad léxica no admite sustituciones léxicas del infinitivo».25
Jiří ČERNÝ, Morfología española, Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, p. 122.
Sylva HAMPLOVÁ, Stručná mluvnice španělštiny, Praha: Československá akademie věd, 1976, p. 246.
22
N. del. A. Me dedico a la locución que está construida por dos verbos. El segundo verbo está en forma
no personal del infinitivo.
23
Leonardo GÓMEZ TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales», en. Ignacio BOSQUE Violeta DEMONTE: Gramática descriptiva de la lengua Española t.2, Madrid: Editorial Espasa Calpe,
2000.
24
Ibid., 3342.
20
21
35
b) No se pueden posponer los clíticos.
c) El primer verbo no sirve como un auxiliar, es un verbo pleno.
d) El primer verbo no puede expresar el modo, el aspecto, temporalidad
o cualquier valor expresivo.
e) La pasividad se aplica a todo el conjunto.
f) Corresponde a un verbo simple.
g) No tiene los verbos principales ni personales.
Ejemplo: no hiciera caso a lo que había dicho (El tibio atajo de la paz, 438),
podemos sustituir por no le obedeciese (accediese) a lo que había dicho. La locución se
puede sustituir por algún verbo.

Perífrasis verbal
a) En una perífrasis verbal el primer verbo puede expresar el modo, el aspecto,
temporalidad o cualquier valor expresivo.
b) El verbo (en este caso auxiliar) sirve como un instrumento gramatical del verbo
auxiliado.
c) La pasividad se puede aplicar a un verbo, no hace falta aplicarla a la perífrasis
entera.
d) La perífrasis verbal como semejante se ocupa de un núcleo del sintagma verbal.
Sin embargo existen casos de ciertas perífrasis que pueden ser lexicalizadas y
convertirse en una locución.
1. 3. El verbo auxiliado en la forma no personal
Comienzo con las construcciones perifrásticas del infinitivo que son las más usadas
en la lengua española. En este caso los dos o más verbos forman un solo núcleo del
predicado. Entre los componentes no hay función coordinada o subordinada. Las frases
25
Ibid., 3342.
36
complejas con oraciones subordinadas tienen más núcleos de predicación. Entonces las
perífrasis verbales son siempre simples. Entre los dos verbos se puede incluir otro
componente, aunque en algunos casos no es posible introducirlo.

infinitivo
Según Sylva Hamplová26 dividimos el infinitivo en simple con voz activa o pasiva
y el infinitivo compuesto igualmente con voz activa o pasiva. El infinitivo español igual
que el checo no expresa ni tiempo, persona, número ni modo. De una parte puede
expresar el aspecto verbal: la forma simple expresa por lo general el aspecto
imperfectivo mientras que la compuesta refleja el perfectivo.
Para reconocer que se trata de una perífrasis verbal podemos:
a) Cambiar el infinitivo por una categoría nominal. Sin embargo existen casos en
los cuales no es posible utilizar la sustitución del infinitivo.
b) Usar la modificación interrogativa. Por ejemplo: ... tendremos que seguirte
(434) - ... budeme tě muset sledovat.(13) *¿Qué tendremos nosotros?
En diversos casos es imposible que funcione la sustitución de algún pronombre,
nombre o formación de la oración con “qué”, entonces podemos utilizar la sucesión por
una oración completiva. Para reconocer la perífrasis es importante que solo el verbo en
infinitivo pueda elegir complementos y sujeto de la perífrasis verbal.
Por otro lado, para que la conmutación sea válida, se necesita que los elementos
sustitutorios y el sustituido sean equivalentes funcionalmente. Otro requisito para la
confirmación de la validez de la conmutación es que, al producirse la sustitución, no
se dé lugar a un cambio de significado, pues en ese caso no existiría equivalencia
entre el elemento sustituido y el que sustituye. 27
26
HAMPLOVÁ, «Stručná mluvnice španělštiny», 229.
* No es posible utilizar esta construcción.
27
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales.», 3327.
37

gerundio
Los rasgos generales de una perífrasis verbal ya están mencionados en la
caracterización más adelante. En este párrafo me gustaría concentrarme en las perífrasis
verbales dónde el verbo no personal está en gerundio.
Para que exista una perífrasis de gerundio es pues necesario que:
a) el gerundio posea carácter verbal y no adverbial o adjetival,
b) coincida el sujeto del gerundio con el sujeto del auxiliar,
c) no existan complementos que modifiquen exclusivamente al auxiliar. 28
Perífrasis verbal compuesta de un gerundio puede destacar por ejemplo la
persistencia de la acción (estuviera serruchando (432) - jako bych řezal (11)), la
repetición de la acción (por ejemplo: Durante un mes me estuvo escribiendo una carta
al día. – Po dobu jednoho měsíce mi psal denně dopis.)29 La acción que se desarrolla
sucesivamente hacia al futuro, continuación de la acción u otras.

participio
En español existe 16 tiempos verbales divididos en 8 simples y 8 compuestos y
según Sylva Hamplová30 los conjuntos más difundidos de este tipo de perífrasis son los
tiempos compuestos (construidos por el verbo haber+participio pasado) y luego la voz
pasiva (ser +participio pasado). Por otros gramáticos la construcción con el verbo
haber no está considerada como una perífrasis. Zavadil31 alude en su libro que la
perífrasis haber + infinitivo perdió sucesivamente su significado y adoptó los
significados temporales con el aspecto perfectivo.
El número de las perífrasis con el verbo auxiliado en participio está aminorado y
siempre coincide con el sujeto u objeto de la frase en el número y género. Una de las
diferencias entre las formas no personales mencionadas más adelante y un participio es
que puede diferenciar el género y número, «... por lo que cada participio da lugar a un
paradigma
flexivo:
comprado/comprada/comprados/compradas.»32
Existe
28
una
Alicia, YLLEZA, Las perífrasis verbales de gerundio y participio, n. Ignacio BOSQUE - Violeta
DEMONTE, Gramática descriptiva de la lengua Española, t. 2, Madrid: Espasa Calpe, 2000, p. 3393.
29
HAMPLOVÁ, «Stručná mluvnice španělštiny», 250.
30
Ibid.,251.
Bohumil ZAVADIL, Současný španělský jazyk II., Základní slovní druhy: slovesa, Praha: Karolinum,
1995, 175.
32
Real Academia Española, Asociación de Academias de la Lengua Española, Nueva gramática de la
lengua epsañola, Sintaxis II, España: Espasa Libros: 2009, p. 2085.
31
38
excepción cuando se trata del verbo haber utilizado en los tiempos compuestos. Allí
carece de la flexión de género y número. Además «los participios rechazan en la
actualidad los pronombres enclíticos: {darle~dándole~*dádole} el regalo»33.
La acción verbal depende del verbo auxiliar, de la base léxica del participio y del
contexto.34 La construcción tiene como tal función sintáctica.
*En el comentario me dedico a las perífrasis que tienen el verbo auxiliado en la forma no
personal del infinitivo. Ahora mencionaré algunas perífrasis verbales con su carácter básico y luego
concentraré mi trabajo (según los ejemplos del texto) en las perífrasis incoativas comenzar/empezar a +
infinitivo, y la perífrasis obligativa tener que + infinitivo.
1. 4. Clasificación de las perífrasis verbales35

verbo auxiliar + infinitivo36
modales: deber de + infinitivo, deber + infinitivo, tener que + infinitivo, haber de +
infinitivo (modal y temporal), haber que + infinitivo, poder + infinitivo, otras...
aspectuales: ir a + infinitivo (aspectual, temporal y modal), empezar/comenzar a +
infinitivo, ponerse a + infinitivo, echar a + infinitivo, echarse a + infinitivo, romper a +
infinitivo, volver a + infinitivo, otras....

verbo auxiliar + gerundio37
Son por ejemplo: estar + gerundio, ir + gerundio, venir + gerundio, seguir + gerundio,
continuar + gerundio...

verbo auxiliar + participio pasado38
estar + participio, tener + participio, (llevar + participio, traer + participio... – tienen su
significado original parcialmente)
33
Ibid.,2086.
Alicia, YLLEZA, Las perífrasis verbales de gerundio y participio, n. Ignacio BOSQUE - Violeta
DEMONTE, Gramática descriptiva de la lengua Española, t. 2, Madrid: Espasa Calpe, 2000, p. 3393.
35
N. del A. Para la clasificación de las perífrasis verbales utilicé la lista del libro Gramática descriptiva
de la lengua española, del autor Leonardo Gómez Torrego y en Stručná mluvnice španělštiny de
Sylvie Hamplová.
36
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales.», 3323.
37
HAMPLOVÁ, «Stručná mluvnice španělštiny», 250.
38
Ibid. 251.
34
39
2. El aspecto verbal
Mediante perífrasis verbales se expresa el aspecto del verbo o matiz del carácter
de la acción como es por ejemplo comienzo de una acción, fin etc. Por eso considero
como una parte integrante de este trabajo mencionar los rasgos generales del aspecto
verbal.
El aspecto es el punto de vista del hablante sobre el desenvolvimiento del verbo,
es decir, si ya se había acabado la acción o continúa. Tiene el carácter gramatical. Según
los gramáticos el aspecto puede ser diferenciado igual en checo u español en:
perfectivo, imperfectivo.
La lengua checa utiliza para expresar el aspecto prefijos, sufijos y desinencias.
El aspecto perfectivo expresa en ambas lenguas una acción concluida. En checo tiene el
aspecto verbal casi cada verbo, hasta los sustantivos verbales (ejemplo: psaní ::
napsání).39 Hay que observar el reducción del significado en el caso del presente
indicativo. El tiempo presente es el tiempo con el aspecto imperfectivo, porque expresa
la acción en el discurso. Entonces los verbos en el aspecto perfectivo señalan el tiempo
futuro.
También es importante tener en mente que en la lengua checa por ejemplo los
prefijos pueden cambiar el significado léxico. Por ejemplo […]al terminar de leer la
última página del diario[…](370) - […]když dočetl poslední stránku novin[…](30). El
verbo leer se puede traducir con otros prefijos y eso cambiaría el significado (por
ejemplo: přečetl, dočetl, rozečetl40)
El español no comparte con el checo algunas limitaciónes del aspecto. Por ejemplo en
checo no se puede combinar el sentido durativo del carácter de la acción verbal con el
significado del aspecto perfectivo, mientras que en español es posible utilizar estas
combinaciónes.
39
40
Bohumil, ZAVADIL, Současný španělský jazyk II., Základní slovní druhy: slovesa, Praha, 1995, 154.
František KOPEČNÝ, Slovesný vid v češtině, Praha: Českoslovanská akademie věd, 1962, 90.
40
Por ejemplo: El hombre que estaba hablando [...](435) :: El hombre que ha estado
hablando – pero en checo solo Muž, který mluvil [...] (11)
2. 1. Perífrasis aspectuales
La acción de este grupo de las perífrasis aspectuales
puede concebirse en su inicio o en un punto inmediatamente anterior a su inicio, en
su transcurso, en su repetición, en su final o en un punto de la acción sin atender a
estados anteriores o posteriores. Se´gun esto, cabe hablar de perífrasis incoativas e
ingresivas, durativas, (re)iterativas, perfectivas y puntuales. 41
Perífrasis verbales incoativas
La palabra incoativo procede del latín y significa empezar. A esta categoría
pertenecen los verbos que dominan con el sentido de la acción que empezó en una
temporada. Pertenecen al grupo de las llamadas perífrasis aspectuales.
Las perífrasis verbales incoativas son por ejemplo: ««42empezar a +infinitivo»,
«comenzar a + infinitivo», «entrar a +infinitivo», «arrancar(se) a + infinitivo»,
«ponerse a + infinitivo etc.»»43
Ahora mencionaré algunas de las perífrasis verbales incoativas con más detalle.

Comenzar a/empezar a + infinitivo
Estas construcciones cumplen los rasgos generales de una perífrasis verbal,
mencionados más adelante. Además pueden crear la forma pasiva propia. La
construcción permite a los pronombres personales posponerse y también anteponerse
(por ejemplo: comencé a pellizcarme (438) - štípal jsem se (17)). Otro ejemplo:
comencé a temblar (432) – roztřásl jsem se (12).
Los verbos españoles igual que los checos pueden expresar categorías generales
como: persona, número, tiempo, modo y género. La diferencia entre el idioma checo y
41
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales.», 3365
N. del. A. Utilicé dos comillas españolas para no cambiar el texto citado. José A. Martínez menciona en
el libro Escribir sin faltas. Manual básico de ortografía que es inadmisible el uso de (», «), [»,«].
43
Real Academia Española, Asociación de Academias de la Lengua Española, Nueva gramática de la
lengua española, Sintaxis II., España: Espasa Libros: 2009, 2114.
42
41
español es en la expresión del aspecto verbal44. Mientras que en checo se pueden usar
prefijos y sufijos en español se utilizan por ejemplo perífrasis o tiempos verbales.
En los ejemplos siguientes vamos a ver con más detalle la diferencia entre
comencé a temblar/he comenzado a temblar.
En el primer caso, ya sabemos por la explicación más adelante, que se trata de la
acción que empezó en en el pasado que ya se considera concluido. En el otro significa
que estaba temblando por una temporada e interviene al presente. Concretamente en el
ejemplo comencé a temblar (432) – roztřásl jsem se (12) es posible utilizar en checo
solo un verbo con algún prefijo, en este caso – roz. Mientras que en español se utilizan
dos verbos para expresar el comienzo. Otro ejemplo del texto es: empezaron a llegar
(369) -začali přijíždět (28).
La composición del verbo auxiliar comenzar en el tiempo del pretérito
indefinido + el imperfecto tiene significado incoativo. Quiere decir que en un momento
adecuado empezó la acción del verbo temblar, es decir, que la acción empezó «en un
período ya pasado (ayer, la semana pasada etc.)»45 Si cambiásemos el pretérito
indefinido por pretérito compuesto alcanzaríamos „el cambio del nivel temporal del
tiempo pasado“46. Se trataría entonces de que la acción ha comenzado anteriormente y
esta continua en el presente. Indicaría el pasado referente al presente. En el ejemplo
anterior surgió un compuesto del verbo con el prefijo, con consecuencia del cambio,
mejor dicho, concreción del significado.
[…]en la mayor parte de los países hispanoamericanos – y también en algunas
regiones de España – suele preferirse el pretérito47, incluso cuando la acción pasada
ocurrió en el período de tiempo que dura todavía […].48
Un rasgo distintivo entre el pretérito indefinido y el pretérito imperfecto
(comencé/comenzaba) es que se trata de la única oposición aspectual. Como ya he
mencionado antes el pretérito indefinido designa «cualquier acción pasada»49 mientras
que el imperfecto «lleva además el rasgo de la duración o imperfección»50. El
imperfecto siempre concuerda con los hechos de carácter imperfectivo mientras que el
ČERNÝ, «Morfología española», 128.
N. del A. Así llamamos en este trabajo el nivel dónde puede terminar o durar el tiempo pasado.
47
Pretérito indefinido
48
Ibid. 128.
49
Ibid. 127
50
Ibid. 127
45
46
42
pretérito indefinido en comparación con el pretérito checo puede designar igual el
perfectivo como el imperfectivo.
Ejemplo:
[…]el ángel acaba de quitarle a ella una navaja. (374)
[…]anděl zrovna vzal kapesní nůž. (32)
En este ejemplo al utilizar el auxiliar perfectivo– acababa de quitarle – la traducción al
checo sería igual perfectiva, se trataría de acción acabada que supone un desarrollo
anterior del hecho.
3. La modalidad
Una de las formas para expresar la modalidad en español es mediante perífrasis
verbales así que en el siguiente párrafo hablaré sobre los tipos de modalidad y luego
sobre las perífrasis modales.
El término modalidad refleja la posición diferente del hablante en la expresión,
respetando la evidencia del contenido de la oración que declaran. Es una categoría de la
gramática en cual muchas lenguas modifican la inflexión del verbo. Expresa igual que
las perífrasis modales la actitud del agente ante lo que dice.
3. 1. Tipos de modalidad
 Epistémica
Es cierta declaración del grado de certidumbre o duda en una oración que el
hablante presenta. En otras palabras, el emisor expone cierto nivel del compromiso que
asume respetando la verdad de la oración de algún enunciado suyo.
 Deóntica
Se diferencia de la epistémica en la obligatoriedad del asunto que está en el
enunciado del emisor, en correspondencia con un sistema normativo.
Cada una de las modalidades mencionadas se puede expresar mediante los
recursos lingüísticos como es: «la entonación, la sintaxis, la variación del modo verbal,
43
para la modalidad deóntica, adverbios, adjetivos, verbos modales y también variación
en el modo del verbo, para la modalidad epistémica.»51
Los verbos modales + infinitivo
Ahora me dedico a los detalles sobre los verbos modales relacionados con
infinitivo. Existen los verbos modales como son tener que, deber, poder, soler, etc. Yo
me ocupo en las que suelen ser considerados como perífrasis, concretamente tener que
+ infinitivo, deber + infinitivo.
3. 2. Perífrasis modales
Perífrasis verbales obligativas

Tener que + infinitivo
Cuando se trata del expresión de probabilidad u obligación las frases verbales son
más habituales que por ejemplo la perífrasis deber+infinitivo. En este párrafo me ocupo
de los valores de obligación y necesidad. Primero para saber si se trata de una perífrasis
nos puede ayudar la prueba con los indefinidos como es nada, el ejemplo inspirado del
texto p. 431 No tiene nada que explicar. Al probar la construcción negativa
reconoceríamos que no se trata de verdadera perífrasis. Igual podemos comprobarlo con
las palabras como son por ejemplo algo, mucho, poco.52 ¿Cómo reconocemos si se trata
de obligación o necesidad? Pues unas de las características por las que podemos
designarlo son por ejemplo la entonación del emitente, el aspecto pragmático
correspondiente al contexto. En algunos casos se obliga a sí mismo, en este caso se
trataría de una obligación activa.
Por ejemplo: […]tuve que reconocer que yo mismo me había operado.(433) - […]jsem
musel uznat, že to, co jsem řekl, byla lež .(12) – en este caso es notable que se trata de
una obligación pasiva y es sobre todo por el contexto. Se trata de un esfuerzo psíquico
por el ambiente. U otro ejemplo: […]yo también tendría que explicar[…] – es decir que
fue obligado a explicarlo.
51
52
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales», 3358.
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales», 3352.
44
En algunos casos también puede significar necesidad. Ejemplo: […]tuve que
superar mi vergüenza […] (431) – […]jsem musel překonat svůj stud a přiznat se[…]
(10). Por supuesto es polémico, porque en otro contexto podemos decir que el hablante
se aplica a sí mismo la obligación, es decir que el hablante se lo aplicó a él como un
deber. Con otras palabras él mismo se impone la obligación en la situación adecuada.
Luego existen los casos como por ejemplo el de las pasivas dónde está más claro que se
trata de una necesidad. Cuando se trata de alguna obligación pasiva es muy fácil
cambiarlo al significado de necesidad si se trata de sujeto cero o de cosa.
Vamos a ver el ejemplo anterior. Si lo cambiáramoss por la forma pasiva tiene que
ser superado se trataría de necesidad. O por ejemplo Tendré que hacer un reporte.(438)
Al cambiar el verbo auxiliar al pretérito imperfecto de indicativo y el auxiliado en
infinitivo compuesto surgiría la frase verbal Tenía que haber hecho un reporte. Al
cambiar los tiempos de los verbos cambiaríamos el sentido de la perífrasis verbal,
significaría que no lo había realizado, no había hecho un reporte. El pensamiento del
hablante sería ¡Ojalá lo hubiera hecho!, y no de necesidad como era en el primer caso.

Deber + infinitivo
Es la perífrasis con el significado de obligación, mientras que la construcción deber de
+ infinitivo expresa la probabilidad. Las dos perífrasis «se han identificado con
frecuencia en el pasado y se siguen identificando en la actualidad»53.
En toda ‘probabilidad’ se esconde una ‘obligación’. Cuando se dice, por ejemplo, Mi
padre debe de estsar en casa (= «es probable que esté...»), el hablante expresa una
hipótesis obigado por las circunstancias externas o pragmáticas: porque hay luz en la
casa; porque ya es tarde; porque se ha oído algún ruído, etc. […]. 54
Ejemplos del texto:
Quizás debería narrar mi historia […](431) - Možná bych měl vyprávět svůj příběh (10)
Pensé que debía drenar […] (432) - Pomyslel jsem si, že bych měl poranění zadrénovat
(11)
53
54
TORREGO, «Los verbos auxiliares. Las perífrasis verbales», 3348.
Ibid. 3348
45
[…]yo debía presentar mis genitales al grupo[…] (437) - […]jsem musel ukazovat své
genitálie před celou skupinou[…] (16)
4. Conclusión
El objetivo de esta tesis fue la traducción de los cuentos escritos por los autores
mexicanos. Una parte integrante consiste en el comentario dedicado a las perífrasis
verbales, el aspecto y el modo verbal.
En la parte primera informo al lector sobre la vida de los autores en los cuales me
había inspirado para la traducción. Por consiguiente viene la traducción en cuál se trata
de los cuentos de diferentes géneros, como es la vida de un hombre enfermo intentando
dañarse a él mismo, la niña sufriendo por descontento de su padre y la descripción de la
vida de un ángel.
Otra fracción está basada en las características generales de las perífrasis verbales,
la característica y la diferencia entre una perífrasis verbal y locución verbal. Luego me
dedico al verbo auxiliado, organización de las perífrasis verbales y con más detalle a la
perífrasis comenzar/empezar a + infinitivo, tener que + infinitivo, deber + infinitivo.
El estudio de las construcciones perifrásticas está centralizado sobre todo en los
rasgos principales de perífrasis verbal incoativa, la perífrasis de infinitivo modal. En
relación con perífrasis modales me concentro también en los rasgos generales de la
modalidad (epistémica, deóntica) y su consecutiva relación de la modalidad con la
lengua checa.
46
Anotace
Jméno autora/The name of the author: Veronika Cvešprová
Katedra romanistiky FF UP/Department of the Romance Studies at the
Philosophical Faculty
Překlad povídek z knihy Líneas Aéreas a komentář zaměřený na perífrasis
verbales/ Translation of the stories from the book Airlines and the comentary
focused on verbal periphrasis
Vedoucí bakalářské práce/Thesis supervisor: Mgr. Radim Zámec, Ph.D.
Počet stran/Number of pages: 55
Počet obrázků/Number of pictures: 4
Počet znaků/Number of characters: 89 470
Počet příloh/Number of attachments: 3
Počet titulů použité literatury/Number of used sources of literature: 20
Klíčová slova/Keywords: překlad/translation, povídky/stories, dívka/girl,
anděl/angel, aspeckt/aspect, opisné vazby/periphrasis, modalita/modality
Překlad ze španělštiny do češtiny/Translation from Spanish to Czech
Charakteristika bakalářské práce
Předmětem této bakalářské práce je překlad povídek mexických autorů: Naiefa
Yehya, Evy Bodenstedt, Ricarda Cháveze Castañedy. Součástí je také komentář
k překladu, který je zaměřen na opisné vazby, slovesný způsob a vid.
Thesis character
The aim of this thesis is the translation of the stories from Mexican authors: Naief
Yehya, Eva Bodenstedt, Ricardo Chávez Castañeda.
The part of the thesis is the comentary of the translation which is focussed on the
verbal periphrasis, aspect and modality.
47
Bibliografie
BECERA Eduardo, Líneas Aéreas, España: Océano, S.L., 1999.
CHALUPA Jiří, Španělsko – český, Česko – španělský slovník, Praha: Fin
Publishing s. r. o., 2008.
DUBSKÝ Josef: Španělsko-český slovník, Praha : Státní pedagogické
nakladatelství, 1978.
GUTIÉRREZ CUADRADO, Juan, José Antonio PASCUAL RODRÍGUEZ:
Diccionario Salamanca de la lengua española, Madrid 1996.
HAMPLOVÁ Sylva, Stručná mluvnice španělštiny, Praha: Českoslovanská
akademie věd, 1976.
HARTMANOVÁ Danuše, Pravidla českého pravopisu, Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 1994.
HARTMANNOVÁ Věra a kolektiv: Pravidla českého pravopisu, Olomouc:
Nakladatelství Olomouc, 1998.
KAŠPAR Oldřich: Dějiny Mexika, Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1999.
KOLEKTIV PRACOVNÍKŮ Lingea , Slovník českých synonym, Brno 2007.
KOLEKTIV AUTORŮ Fin Publishing, Jiří CHALUPA, Eduard KRČ, Félix CÓRDOBA ,
OLOMOUC: FIN PUBLISHING, 2004.
KOPEČNÝ František, Slovesný vid v češtině, Praha: Českoslovanská akademie věd,
1962.
KUFNEROVÁ Zlata: Překládání a čeština, Praha: Academia, 1993.
LEVÝ Jiří: Umění překladu. Praha: Ivo Železný, 1983.
LEVÝ JIŘÍ: České theorie překladu, Praha: SNKLHU, 1957.
MARGO Glanz, Onda y escritura en México: jóvenes de 20 a 33, México: Siglo
XXI Editores, S.A., 1971.
MARTÍNEZ José A., Escribir sin faltas, Manual básico de ortografía, Oviedo:
Ediciones Nobel; Ediuno, Ediciones de la Universidad de Oviedo, 2004.
48
REAL ACADEMIA ESPAÑOLA, Asociación de Academias de la Lengua Española,
Nueva gramática de la lengua española, Sintaxis II., España: Libros, 2009.
RODRÍGUEZ, Španělsko-český, česko-španělský slovník, Olomouc: Fin Publishing,
2004.
ZAVADIL Bohumil, Současný španělský jazyk II., Základní slovní druhy: slovesa,
Praha: Karolinum, 1995.
49
Použité webové stránky:
«Academia Mexicana de la Lengua, A.C.» en Academia Mexicana,
<http://www.academia.org.mx/dicmex.php>, [consulta 15-04-2011].
«Pohlavní ústrojí mužské» na Biologie člověka,
<http://www.gymspgs.cz:5050/bio/Sources/Textbook_Textbook.php>, [consulta 15-032011].
«Carlos Salinas de Gortari» en Wikipedia la enciclopedia libre,
<http://es.wikipedia.org/wiki/Carlos_Salinas_de_Gortari#Programa_Nacional_Solidarid
ad>, [consulta 15-04-2011].
«Crónica y elogio del crack», en ABC Hemeroteca,
<http://hemeroteca.abc.es/nav/Navigate.exe/hemeroteca/madrid/cultural/2000/10/14/02
5.html>, [10.4.2011]
«Dějiny Mexika», en Wikipedia la enciclopedia libre,
<http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Mexika>, [consulta 15-04-2011].
«Diccionario de la lengua española, Diccionario panhispánico de dudas» en Real
Academia Española, <www.rae.es>
«El
crack viene de México», en Analítica,
<http://www.analitica.com/cyberanalitica/icono/2177289.asp>, [11.4.2011]
«Fermín Revuletas» en Wikipedia la enciclopedia libre,
<http://es.wikipedia.org/wiki/Ferm%C3%ADn_Revueltas>, [consulta 15-04-2011].
«Kyberpunk» na Wikipedie otevřená encyklopedie,
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyberpunk>
«Kyberpunk» en Kyberpunk,
<http://www.kyberpunk.org/o_portale> [consulta 12-06-2011].
«La Familia REVUELTAS» en Youtube,
<http://www.youtube.com/watch?v=Sb0OorSw7IU>, [consulta 15-04-2011].
«Language forums» en Word reference, <http://forum.wordreference.com/>, [consulta
15-01-2011].
50
«Literatura de la onda» en Wikipedia la enciclopedia libre,
<http://es.wikipedia.org/wiki/Literatura_de_la_onda>, [consulta 12-05-2011].
«Mexiko: Ekonomická charakteristika země» na Oficiální portál pro podnikání a
export, <http://www.businessinfo.cz/cz/sti/mexiko-ekonomicka-charakteristikazeme/4/1000581/>
«Revela secretos de la dinastía Revueltas», en El Siglo de Durango,
<http://www.elsiglodedurango.com.mx/noticia/144468.revela-secretos-de-la-dinastiarevueltas.siglo> [consulta 15-04-2011].
«Pravidla českého pravopisu» na Pravidla českého pravopisu,
<http://www.pravidla.cz/>.
«Rosaura Revuletas», en Wikipedia la enciclopedia libre,
<http://es.wikipedia.org/wiki/Rosaura_Revueltas>, [consulta 15-04-2011].
«Silvestre Revueltas Sánchez» en Red Escolar,
<http://redescolar.ilce.edu.mx/redescolar/publicaciones/publi_quepaso/silvestrerevueltas.htm>, [consulta 15-01-2011].
«Slovník cizích slov» na ABZ Slovník cizích slov,<http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/>.
«Synonyma» en Synonyma online, <http://www.synonyma-online.cz/tezaurus.php>.
«viva México, la generación Crack» en Club Literatura,
<http://www.clubcultura.com/clubliteratura/verespecial/25/el__crack_.html>,
[10.4.2011]
«Yahoo forum» en Yahoo Mexico, respuestas,
<http://mx.answers.yahoo.com/question/index?qid=20100315025301AAL1GL7>,
[consulta 15-01-2011].
«Yehya, Naief» en Tusquetseditores, S.A.,
<http://www.tusquetseditores.com/autor/naief-yehya>, [consulta 12-04-2011].
51
Přílohy:
1. Eva Bodenstedt
Ciudad de México, 6 de abril 2011
Estimada Verónica:
Estamos en el mes de abril del 2011. Hace exactamente 20 años, en el abril de 1991, el
Presidente de México Carlos Salinas de Gortari me invitó a visitarlo en Los Pinos, La
Casa Blanca de los Presidentes de la nación mexicana.
Mi madre, alemana, es fotógrafa de prensa y por ella conocí a Carlos Salinas de Gortari
cuando visitó en 1989 el país de Alemania, donde yo estudiaba Letras Hispanas y
Literatura Comparada en la Universidad de Bonn, donde les ayudé a traducir del
español al alemán y viceversa a los acompañantes del Presidente.
En 1991 regresé a México y busqué trabajo en el periódico que editaba el Programa
Social de Gobierno de ese Presidente, Carlos Salinas de Gortari. El Programa se
llamaba Solidaridad y era en verdad algo extraordinario para el pueblo, para la gente
pobre de México, una vez que les llevaban proyectos productivos, les abrían las
carreteras y les llevaban luz a sus comunidades.
En la Gaceta de Solidaridad, el periódico del programa destinado a los millones de
mexicanos pobres que eran beneficiados con los programas sociales del gobierno, me
dijeron que no había espacio para mi, pero que en cuanto se abriera uno, me llamarían,
una vez que escribía muy bien.
Cuando Salinas supo que estaba yo en México, me mandó llamar a los Pinos.
Inteligentemente, mi madre me acompañó. En esa entrevista, Salinas me ofreció trabajar
como reportera en la Gaceta de Solidaridad. Evidentemente, acepté, y con ello, viví la
mejor experiencia de mi vida, una vez que viajaba yo a los lugares más recónditos de
México para vivir con los campesinos, los indígenas, los buscadores de oro, los
mineros, en fin, con todo el pueblo mexicano a lo largo de 8 años.
Yo estaba convencida de que el programa social de gobierno Solidaridad era lo mejor
que le estaba sucediendo a México, sin embargo, cuando me doy cuenta de que
Solidaridad no era exactamente perfecta y que al contrario, se convertía en un arma de
dos filos, es decir, en una moneda con dos lados, con dos caras, escribo la Niña de los
52
Ojos Vendados.
Abrieron los caminos en el México pobre, pero los caminos fueron favorecidos para
introducir a los pueblos la Coca Cola y las cervezas, y la electricidad sirvió para que los
pobres encendieran una televisión mexicana que es lo peor de lo peor, es para mi, lo
más estupidizante que existe, lo que le roba a los mexicanos pobres, lo último bueno
que tenían, y los idiotiza…, los convierte en unos idiotas, en unos adictos a las papas
fritas, a la comida chatarra, the Yunck food…
En 1998 le doy la espalda a Solidaridad y también al periodismo, y me voy a vivir a la
costa de Oaxaca, donde me compro un terreno y me pongo a escribir.
Vengo de una familia luchadora en México, mi abuela era Rosaura Revueltas, una actriz
que hace la película la Sal de la Tierra, The Salt of the Earth, en 1950, tachada como
comunista por el senador Mac Carthy, termina trabajando con Bertold Brecht en
Alemania… Su hermano, mi tío, es el músico mexicano Silvestre Revueltas, comparado
con Debussy y Stravisnky. Mi otro tío es José Revueltas, escritor. Todos ellos lucharon
por la justicia en México.
En mi sangre corre también la lucha social, pero siento que la humanidad está
sencillamente polarizándose hacia la violencia y del otro lado, hacia la paz. Yo voy
hacia la paz.
Escribo en el diario Milenio. Soy madre de una niña de un año y medio. Tengo 41 años
y estoy escribiendo mi segunda novela.
La primera se llamó Café Reencuentro, y mi primer documental, Del Corral a la Red…
Te mando pues esto rápido, para que lo tengas cuando allá en Praga, se haga de día y el
rocío llegue a tus manos, te vayas en silencio a tu examen, y lo respondas con alegría,
paz e inteligencia.
Suerte!
Eva Bodenstedt
53
2. Ricardo Chávez Castañeda
Buenas tardes, ¿me puede decir cómo surgió la idea para escribir el cuento
‘Ángles’ ?
Surgió oyendo una canción de van Morrison que se llama ‘Down by the river’ mientras
caminaba a un café. De modo que la historia llegó en los diez o quince minutos que me
tomaba llegar a tal café en Cruces, Nuevo México (EUA), mientras estudiaba la
maestría.
Tienes que pensar que yo no hablaba inglés (todavía es bastante malo mi idioma inglés),
por lo tanto fue únicamente el sonido de la música, no la lírica.
Más tarde, o sea con el avance de mi escritura en años y lustros, me di cuenta que era
uno de mis temas obsesivos que reaparecía una y otra vez (aun sigue reapareciendo).
¿Qué quiere decir el verbo desvivir? Existe solo la forma desvivirse ... O sea, si me
puede aclarar la oración: ‘No se limitan a desandar, a desatender, a desvivir’...
Uso ‘desvivir’ en un sentido literal. Piensa que si no fuéramos del pasado hacia el futuro
en la vida sino al revés, del futuro hacia el pasado, en lugar de vivir, desviviríamos lo
que ha sido nuestra vida. Entonces iríamos de la decepción al amor y del amor al
enamoramiento y del enamoramiento a la indiferencia. Iríamos de una cicatriz en la piel
a la sangre y la herida y de allí a un milagroso ‘borramiento’ para dejarnos la piel lisa y
sin macula. A eso me refiero con desvivir y luego digo que los ángeles no se limitan a
eso, van del futuro hacia el pasado haciendo algo más: en este caso tiene que ver con el
‘rebaño’ de almas torturadas que cuida y que en realidad el mismo condeno – desde
nuestra perspectiva temporal que va del pasado al futuro.
El monótono ritual de adelgazar los llantos y los gritos, y devolverles a sus ahora
cinco infantes la expresión seca y muerta de los peces - ¿Qué quiere decir esta
oración?
Quiere decir que el ángel consuela y calma el sufrimiento de los cinco adultos al
volverse niños – nuevamente irónico porque desde nuestra perspectiva temporal los
niños estaban bien hasta que ‘el ángel’ – el pedófilo-abuso de ellos.
54
Estaca - ¿Qué pensaba concretamente? En checo puede tener más traducciones.
El arma que se usa para matar vampiros: un palo de madera con punta.
Gracias muy amable. ¡Que tenga un buen día!
Gracias a ti y yo te deseo buena noche ya que por estos lugares el sol se ha ido ya a
dormir.
55